Jiří John
* 6. 11. 1923, Třešť (Jihlava), Česká republika (Czech Republic)
† 22. 6. 1972, Praha, Česká republika (Czech Republic)
grafik, ilustrátor, malíř, pedagog
národnost: česká
pohlaví: muž
heslo:
Malíř, grafik a ilustrátor Jiří John pocházel z prostých venkovských poměrů. Za války se vyučil zámečníkem v Třemošnici v Železných Horách. Byl však přemýšlivým a vytrvalým čtenářem poezie (Karel Toman, francouzští básníci, Boris Pasternak, Marcel Proust, František Halas ad.), jejíž ozvuky můžeme nalézt nejen v ilustracích ale i v jeho volné tvorbě.
V šedesátých letech byl členem skupiny UB 12. Pomineme-li jeho ženu Adrienu Šimotovou, měl po umělecké i lidské stránce mu byl asi nejbližší Václav Boštík, s nímž sdílel jeho citlivost a zaujetí pro vyšší řád a duchovní hodnoty umění. Spolu s Boštíkem navrhl a v letech 1954-1959 realizoval Památník obětem holocaustu v Pinkasově synagoze v Praze (dnešní podoba je však z roku 1996).
Závěr jeho krátkého života byl poznamenán dlouhodobou vážnou nemocí. V jeho dílech se odráží osamění a nezvratný osud. Jeho obrazy jsou vlastně úvahy nad řádem věcí, životem a smrtí neboť jak sám řekl: Maluji, protože je to pro mne jediný způsob vyjádření.
Prvotní a vlastně celoživotní inspiraci nalezl v krajině Vysočiny. V její drsné kráse, plné kamenů, míst, kde se hlubiny země derou na povrch a kde život lidí stále ještě určoval cyklus ročních dob – krátké léto a tuhá zima se závějemi sněhu. Není proto divu, že jeho prvním „učitelem“ se stal Jan Zrzavý. Jeho vliv je patrný především v obrazech a kresbách ze čtyřicátých let. Dalšími umělci, jejichž myšlenky a díla ukázala Johnovi cestu, byl poetik Josef Šíma a také Václav Bartovský, šedá eminence nezávislého umění padesátých let a propagátor francouzské kultury.
Do českého prostředí vnesl John nový prvek: krajinu-zátiší. Vysoký horizont se stává stolem, na němž leží úlomky hornin, krystaly, detaily vegetace. Před zraky diváka rozehrává věčné drama stvoření a zániku, věčného koloběhu přírody, jehož tajemství nelze pochopit zcela. Lze ho jen s rozechvělým údivem vnímat a oslavovat.
Od prvních kreseb lomů vytvořených v roce 1947 se v Johnově tvorbě neustále vracel motiv vrstev hornin, nerostů, uhlí, ale i hlíny polí. Pokoušel se zachytit jádro, něco, co přesahuje naše vidění, co je skryto pod povrchem. Proniknout do tajemství země poskládané z jednotlivých segmentů různé struktury. Propracované vrstvy barvy, rozrušované vrypy i pravidelnou šrafurou, drobnými úlomky, ale i náznaky pravidelné geometrie jako důkazu božského záměru. Charakteristická je jeho zemitá barevnost obrazu odehrávající se v nuancích temných hnědí, písečných okrů, a blankytně modré. Barvy zachycující síly země, půdy, dřeva, vody a vzduch. Jen pro stravující oheň není místo. Jen pecky a krystaly nerostů jsou svědky kdysi žhnoucí hmoty.
Nejvýsostnější Johnovou technikou však byla suchá jehla. Drobnými rovnými tahy šrafury, které se překrývají a vrství, dosahoval neuvěřitelných hloubek černí. Byla to černí země, jejích hlubin skrývající tajemství dávných věku - vrstvy geologické historie země ale i mytické podsvětí.
Johnova „grafická“ krajina je téměř vždy krajina lidmi obdělaná, pravidelné brázdy lidské všednodenní pokorné práce tvoří pozadí božskému dílu. Pravidelný růst rákosí je dramatizován zlomeným stéblem nebo svázaným snopem. Stejně tak může být lidské dílo tvořivé, vnášející řád jako podrobující a destruktivní. Podstatným prvkem Johnových grafik je rytmus a jeho narušení.
Jeho dílo je vizuální poezií těžko převoditelnou na slova. Slova jen ruší.
PePřík
