národnost: česká
pohlaví: muž

heslo:
Narodil se v rodině městského úředníka Viléma Nikodema (1852–1930) a matky Sofie rozené Kovalčíkové (1856–1936). Měl ještě o čtyři roky starší sestru Olgu. Rodina bydlela ve čtvrti Domky na Litoltově ulici v nájemním domě, jehož majitelem byl vinárník Jakub Lorenc. V bytě s nimi žila ještě Sofiina matka, babička Karolína.
Po vychození obecné školy absolvoval Viktor v letech 1897–1905 třebíčské gymnázium. Jeho spolužákem byl pozdější legionář a generál Jan Syrový. O rok dříve zde končil studia i jeho celoživotní přítel, malíř Bedřich Vaníček z Krahulova. Na přání rodičů studoval Viktor v letech 1906–1914 na Karlově univerzitě germanistiku. V období 1908–1909 studoval semestr na univerzitě ve Vídni a 1912–1913 semestr ve francouzském Nice. V té době se také definitivně rozhodl, že se bude věnovat teoretické a překladatelské práci. Za svých prázdninových pobytů v Třebíči začal kreslit a malovat. Z té doby jsou jeho první obrazy z Třebíče a okolí.
Po ukončení studia narukoval ještě roku 1914 do Jihlavy ke 14. pluku, s nímž odešel do Halle v Tyrolsku. Pluk byl odvelen 28. července 1916 na ruskou frontu, kde byl Viktor zajat. Nejdříve byl v Caricynu (Volgograd, Stalingrad, dnes opět Volgograd), kde se živil příležitostně jako pianista v biografu. Zde také vznikaly obrazy jeho ruské malířské anabáze.
Roku 1917 vstoupil do československých legií a byl zařazen jako praporčík k 6. a později k 7. střeleckému pluku. Bojoval u Bachmače, kde byl jedním z velitelů jeho spolužák, tehdy ještě poručík, Jan Syrový. V roce 1918 byl Nikodem převeden do fotografického oddělení štábu armády a následujícího roku pokračoval s čs. jednotkami v cestě do Vladivostoku. Při poznání krás sibiřské přírody i měst a vesnic padlo definitivní rozhodnutí, že se stane malířem.
V hodnosti poručíka se roku 1920 vrátil spolu s 6. Hanáckým plukem 23. lodním transportem zpět do vlasti, a ještě v témže roce nastoupil jako výtvarný poradce do Památníku odboje. Ředitelem byl tehdy jeho spolubojovník, legionář, spisovatel a básník generál Rudolf Medek.
Nikodem se v roce 1921 oženil Boženou Kužmovou z Litovle, kterou přátelé nazývali „paní BO“. Od tohoto roku jezdil na tzv. „nedělní malování“ nejen do Třebíče, ale i do Litovle a Velké Bystřice, kde bydlel jeho švagr. Své obrazy vystavil Nikodem za svého života jen jednou, v únoru až květnu 1921, kdy byla v Praze velká výstava prací ruských legionářů – výtvarníků. Památník odboje v Praze pak vydal publikaci Československé legie v Rusku – Malířské dokumenty, do které napsal Nikodem úvodní stať. Současně je zde reprodukováno deset jeho legionářských obrazů. V tomto roce také podniká studijní cestu do Německa. V roce 1924 vyšla v nakladatelství Čin jako 3. svazek úspěšná kniha Josefa Kopty Třetí rota s Viktorovou obálkou a ilustracemi. Do druhé světové války vyšla ještě několikrát. Ve sbírkách Památníku odboje je uložena řada Nikodémových obrazů a kreseb, vztahující se především k jeho malbám z období pobytu v Rusku a k ilustrační tvorbě.
Z Památníku odboje odchází V. Nikodem roku 1925 v hodnosti štábního kapitána do výslužby a nastupuje dráhu výtvarného publicisty a kritika. Stává se stálým spolupracovníkem kulturní rubriky legionářského listu Národní osvobození, a to až do roku 1948, kdy byl list zrušen. Publikoval v něm více jak šedesát kratších či delších článků a polemik. Podařilo se mu také uskutečnit vytouženou studijní cestu do Paříže.
S významným historikem umění Vincencem Kramářem se spřátelil v roce 1927, kdy ho podporoval ve snaze přeměnit Obrazárnu Společnosti vlasteneckých přátel umění na moderní galerii. V časopise Volné směry roč. 1927/28 redigoval spolu s J. Pečírkou zvláštní číslo věnované dílu sochaře Otto Gutfreunda, který tehdy tragicky zahynul. Roku 1928 napsal úvodní slovo k monografii Edouarda Maneta pro edici Prameny. Edici redigovali Emil Filla a Dr. Bedřich Fučík. Někdy od následujícího roku se Nikodemovi, Vaníčkovi a později také Kybalovi začínají pravidelně setkávat s V. Nezvalem. Samostatně nebo spolu s přáteli překládal Viktor statě především francouzských spisovatelů a surrealistů, publikovaných v letech 1930/1931 v časopise Zvěrokruh. Byly to práce P. Éluarda, L. Aragona, F. Mégreta, M. Prousta, A. Bretona, S. Mallarméa aj.
V roce 1936 publikoval v edici Prameny monografie A. Renoira a P. Picassa a zastával se v polemickém článku Emila Filly proti jeho kritikům. Následujícího roku se začal intenzivně zabývat životem a dílem Františka Tichého. Také navštívil podruhé Paříž. Do roku 1942 publikoval v Pramenech monografii E. Maneta a G. Courbeta, zabýval se dílem Mikoláše ve vztahu k českým dějinám a dílem Jana Zrzavého. Vydal také článek o historických dřevěných formách figurálních perníků a roku 1941 upravil pro Čin monumentální publikaci Stavitel chrámu věnovanou Otokaru Březinovi.
V roce 1943 se mu zhoršila choroba provázená chrlením krve. V této době psal studii o B. Sprangerovi, J. V. Melichovi a třebíčských betlémech. Od roku 1944 byl Nikodem zaměstnán v nakladatelství Čin jako redaktor publikací o výtvarném umění. Krátce na to však již nebylo možné téměř nic vydávat, protože nebyl papír. V této době začíná malovat nejen v neděli, ale i ve všedních dnech. Pro Uměleckou besedu napsal r. 1948 „malou“ monografii o B. Vaníčkovi. V letech 1946–1949 napsal svoji nejobsáhlejší studii o Fillově grafice. Práci mu ale nebylo umožněno vydat, stejně jako monografii o sochaři Otto Gutfreundovi a články o poměru kubismu a socialistického realismu.
Roku 1953 odesílá Nikodem Československému svazu výtvarných umělců jako odpověď na blahopřání ke svým sedmdesátinám dlouhý dopis, ve kterém formuluje své zásadní politické stanovisko. Paní Haně Fillové posílá 7. října obsáhlý soustrastný dopis k úmrtí jejího manžela. Viktor Nikodem zemřel v roce 1958 v Praze. Téhož roku vyšla v edici Nové Prameny v Nakladatelství československých umělců jeho „velká“ monografie přítele Bedřicha Vaníčka.
Radovan Zejda, 12.4.2018

poznámka:
Výtvarný kritik a malíř, autor překladů z francouzštiny.