šifra: Jše, jšh
národnost: česká
pohlaví: muž

heslo:
Otec Ing. Ivan Šetlík zakládal po druhé světové válce Spojené farmaceutické závody. Odmítl vstoupit do komunistické strany a byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu v roce 1949, odseděl si dva a půl roku vězení za špionáž. Matka Dagmar Šetlíková, dcera proslulého prvního houslisty českého kvarteta Karla Hoffmanna, pracovala v České filharmonii na administrativním místě a díky znalosti mnoha jazyků zajišťovala podporu při pobytu mnoha zahraničním hudebním celebritám. Jiří Šetlík nastoupil na česko-ruské gymnázium na Pankráci, ale po napadení SSSR Německem museli všichni čeští studenti školu opustit. Maturoval v roce 1948. Od konce války byl členem sociálně demokratické mládeže a po sloučení ČSSD s KSČ obdržel stranickou legitimaci. Vývoj přivítal, „z naivní a špatné víry ve stranu a její ideologii“ jej definitivně vyléčila zkušenost ze základní vojenské služby u oddílů PTP, kde sloužil jako osvětový pracovník. Ke službě nastoupil v roce 1952 po absolvování oboru dějiny umění a estetika na Filozofické fakultě UK v Praze. Jako překladatel se zúčastnil akce EXPO 1958 v Bruselu, kde navázal přátelství s mnoha předními československými umělci. Téhož roku odešel z Ústavu pro teorii a dějiny umění ČSAV a stal se vedoucím sbírky moderního umění Národní galerie v Praze. Aktivně se podílel na druhém sjezdu Svazu československých výtvarných umělců, do jehož čela se podařilo zvolit Adolfa Hoffmeistera. Od roku 1964 do roku 1968 byl šéfredaktorem časopisu Výtvarná práce. Po svém návratu z půlročního postgraduálního studia v USA se zapojil do pražského jara. Vyhrál konkurz na ředitele Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. V roce 1970 byl vyloučen z komunistické strany, nesměl publikovat, učit ani se podílet na veřejném životě, jen na přímluvu odborů mohl zůstat v muzeu, ovšem na místě technického pracovníka, které zastával až do roku 1989. Na žádost Sergeje Machonina nepodepsal Chartu 77 a pomáhal například ukrýváním dokumentů Charty. Publikoval pod cizími jmény, podílel se na vydávání samizdatu, například na sborníku In Memoriam. Na počátku 90. let působil jako ministerský rada pro kulturu a zdravotnictví na československém velvyslanectví ve Washingtonu. Celoživotní uměleckohistorická práce, publikační a pedagogická činnost Jiřího Šetlíka získaly mnoho ocenění a řadí ho mezi naše přední kunsthistoriky.
seniorum.cz, 22.4.2019
-
Jiří Šetlík studoval po maturitě dějiny umění a estetiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (1948–52). Po vojenské službě (v útvarech PTP) prošel aspiranturou v Ústavu dějin a teorie umění ČSAV (1955–58). Středem jeho pozornosti se stalo umění a architektura českých zemí 19. a 20. století, zvláště nástup moderních proudů, kubismus a vývoj sochařství (se zřetelem k osobnosti Gutfreundově). Z druhé strany se věnoval soudobému umění, spjat s osudy svých vrstevníků z poválečné umělecké generace. Od konce 50. let byl postupně členem Svazu výtvarníků, tvůrčí skupiny UB 12, Bloku tvůrčích skupin, mezinárodní organizace AICA, různých redakčních a výtvarných rad apod. Publikoval v kulturním a odborném tisku (Literární noviny, Plamen, Výtvarné umění, Výtvarná práce, Výtvarný život, Architektura ČSR aj.) Uváděl a organizoval výstavy a podílel se na jejich katalozích. Vydal mj. knihy Bedřich Stefan (ČSVU 1962), František Cubr, Josef Hrubý, Zdeněk Pokorný (s Otakarem Novým, ČSVU 1962), Vladimír Janoušek (ČSVU 1962), Martin Reiner (ČSVU 1964), Marino Marini (Odeon 1966), anonymně zpracoval textovou část a podílel se na koncepci publikace Oldřicha Hlavsy a Karla Wicka Typographia 1–3 (SNTL 1976, 1981, 1986). připravil k vydání knihu Otto Gutfreund: Zázemí tvorby (Odeon 1989), vydal monografii František Burant (Odeon 1990), napsal úvodní slovo k bibliofilii Václav Havel-Jiří Kolář: A Word About Words (The Cooper Union, New York 1992), se Susanne K. Frantz se podílel na koncepci knihy a napsal uměleckohistorickou studii Stanislav Libenský-Jaroslava Brychtová: A 40 Years Collaboration in Glass (Prestel, Mnichov-New York 1994) a napsal text k publikaci Theodor Pištěk: Hluboká 1993–94 (Fineart 1995).
V letech 1958–64 působil jako vedoucí odboru moderního umění Národní galerie v Praze, v letech 1964–68 jako šéfredaktor čtrnáctideníku Výtvarná práce (práci přerušil v letech 1967–68 půlročním stipendijním pobytem ve Spojených státech). Externě přednášel na Univerzitě 17. listopadu a na katedře architektury Akademie výtvarných umění (1967–70). V roce 1968 pracoval krátkodobě v Národní galerii (zčásti pověřen výpomocí při reorganizaci ministerstva kultury), poté byl na základě konkursu jmenován ředitelem Uměleckoprůmyslového muzea v Praze (1968–72). Za své názory a postoje v 60. letech a v průběhu Pražského jara (činnost ve Svazu výtvarníků, v Koordinačním výboru tvůrčích vazů, na MK ČR apod.) ztratil místo a byla mu znemožněna veřejná a publikační činnost. V Uměleckoprůmyslovém muzeu dále pracoval jako technická síla, v 80. letech mu bylo formálně obnoveno postavení samostatného vědeckého pracovníka.
V rámci alternativní kultury se podílel na disidentských aktivitách, především v oblasti výtvarného umění organizací setkávání umělců, neoficiálních výstav apod. Od poloviny 70. let vydával samizdatové monografické sborníky, do nichž sám přispíval a které redigoval (Pro Zdeňka Palcra, Pocta Jiřímu Johnovi, Vladimír Janoušek, 79 stránek pro Čestmíra Kafku, Cesta Miloše Chlupáče, Svět sochařky Věry Janouškové), textově spolupracoval na samizdatových svazcích, věnovaných osobnostem soudobého umění (In memoriam Evy Kmentové, Jindřich Chalupecký, Rudo Uher, Václav Boštík, Jiří Kolář, Netvořice 81). Redakčně, organizačně i autorsky pečoval o vydávání uměleckohistorického a kritického strojopisného periodika In memoriam (k poctě Alberta Kutala, Jiřího Padrty, Václava M. Nebeského, Václava Navrátila, Olega Suse). Podílel se na koncepci a redakci soukromého tisku 78/1985 (tzv. „Šedá cihla“, ve spolupráci s Jazzovou sekcí 1987), s Karlem Srpem jr. vydal samizdatovou monografii Vladimíra Janouška Čas člověka a země (1988). Souhrn svých portrétních studií a úvah z let 1976–86 vydal jako samizdat pod názvem Cesty po ateliérech. Knihu v roce 1996 převzalo nakladatelství Torst. V roce 2012 vydal v nakladatelství Gallery zásadní práci Otto Gutfreund: Cesta ke kubismu.
Od března 1989 pracoval jako samostatný vědecký pracovník Národní galerie v Praze na soupisu díla sochaře Otto Gutfreunda a připravil výstavu Pocta Jindřichu Chalupeckému (1990). V letech 1990–93 působil jako kulturní rada československého (později českého) velvyslanectví ve Spojených státech. Po návratu byl jmenován prorektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kde působil jako pedagog. V roce 1994 se stal docentem FF UK. V období 1996–2001 vyučoval – už jako docent – i na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci, kde byl i vedoucím Katedry dějin umění a architektury a členem vědecké a umělecké rady. Spolupracoval na přípravě katalogu souborného díla Otto Gutfreunda (Národní galerie v Praze 1995–96). V letech 1994–2005 byl předsedou Společnosti Jindřich Chalupeckého, kterou založil.
artalk.cz, 17.5.2019

poznámka:
doc., PhDr., CSc.,
kulturní rada ve Washingtonu, prorektor VŠUP