František Svátek
* 2. 12. 1945, Tábor (Tábor), Česká republika (Czech Republic)
pedagog, restaurátor, sochař
národnost: česká
pohlaví: muž
heslo:
1974 odchází zprvu do Říma, exil však získává v Německu (leden 1975). V roce 1976 se jako stipendista Instituto Centrale del Restauro do Říma opět navrací a podílí se (1976-78) na restaurování tamních fresek a mozaiek. Po návratu do Německa (1978) se věnuje restaurování kamene. V letech 1981 a 1982 vyučuje sochařské techniky na Universitě v Kasselu. 1984 se stěhuje do Itálie. V letech 1985 a 1986 pedagogicky působí v Centro Europeo per la Conservazione del Patrimonio Architettonico v Benátkách. Od roku 1997 trvale žije v ČR. František Svátek se po odchodu z vlasti pomalu vrací do českého povědomí. Jeho práce si sebou nesou poněkud odlišný rodokmen, který však stěží můžeme připsat jen jeho italskému působení. Svátkovy dokonale fungující vodní skulptury mají v sobě něco z kouzla japonských zahrad, kde kámen a voda vedou věčný dialog. Miskovité, mušlovité a jiné nálevkovité tvary jako by odpozoroval od tropické květeny a použil je v kouzelné a sofistikované kinetické hře, kdy se naplněný objem kamenné nádoby vahou a impulsem dopadající vody přelije do nádrže, aby se celý proces nepřetržitě opakoval. Cirkulující voda a příslovečná poslední kapka, kterou se vše uvede do pohybu, nás připoutá k jeho vodním dílům natolik, že uhranutě sledujeme bez hlesu onu jemnou mechaniku, která dosáhla alchymistického cíle. Perpetuum mobile v podání Františka Svátka však není monstrum ani podvod. Vše probíhá naprosto spolehlivě a hladce za hudebního doprovodu tekoucí vody, která probarvuje vyhlazené mramory do sytých a kontrastních tónů. Sochař je schopen pracovat s jemností a v měřítku šperkaře, ale ani nádoby monumetnálních rozměrů nejsou výjimkou. Jeho díla mohou fungovat v garsonce i v zámeckém parku. Fascinující je na nich především příležitost pozorovat ono hmatatelné plynutí času, které nám tyto důmyslné a zároveň lyricky křehké skulptury nabízejí.
Magdalena Juříková
-
Průmyslová škola jaderné techniky v Praze (absolvoval 1963), poté SUPŠ sochařsko-kamenická v Hořicích (ukončil 1968) a AVU v Praze (1968-1973, obor sochařství-restaurátorství). 1974 odchází zprvu do Říma, exil však získává v Německu (leden 1975). V roce 1976 se jako stipendista Instituto Centrale del Restauro do Říma opět navrací a podílí se (1976-78) na restaurování tamních fresek a mozaiek. Po návratu do Německa (1978) se věnuje restaurování kamene. V letech 1981 a 1982 vyučuje sochařské techniky na Universitě v Kasselu.1984 se stěhuje do Itálie.V letech 1985 a 1986 pedagogicky' působí v Centro Europeo per la Conservazione del Patrimonio Architettonico v Benátkách Od roku 1999 trvale žije v ČR.
Už od studií na AVU (1972) promýšlí možnosti mobilních objektů s uplatněním meditativně působivé symbiozy kamene a vody – stálosti a proměnlivosti, danosti a náhody. Téma hydrokinetické plastiky a pohybu vůbec se záhy stanou ústředním tématem S. sochařské tvorby. K využívání a usměrňování pohybu vody, jejž známe z fontán, přistupuje umělec netradičním způsobem: pohyb tryskající vody užívá k pohybu vzájemně do sebe skloubených soch-objektů, jejichž prvky stylizuje do jednoduchých geometrických nebo organických forem. Hmotu hloubí tak,aby přijmutá kapacita vodní masy mohla jejich sestavy rozpohybovat v kolébavém, překlápěcím či otáčivém rytmu. Ve svém řešení počítá sochař s vahou a tlakem vody,které se podílejí na kinetickém efektu. Pohyb vody vyvolává neočekávaný pohybový moment kamene, zbavuje jej příslovečné tíže a obdařuje nezvyklou lehkostí. Meditativně rytmický pohyb objektů dotvářejí klidné vodní plochy s efekty zrcadlení i prožitek svěžesti plynoucí z tryskání vody a stálého omývání většinou mramorových hmot (např. Balvan 1981, Albero 1984, Rombo 1985, Quadrifoglio 1987, Dialog 1989, Gravezza 1992, Barca II 1994). Paralelně s „hydrokinetickými“ plastikami vznikají konstruktivně pojaté „větrné objekty“, které autor vyzdvihuje do volného prostoru a nastavuje pohybu větru, jejž je uvádí do pohybu. Jako materiál se v nich uplatňuje kov a dřevo. Od roku 1993 se S. zabývá rovněž „hydroakustickými“ objekty které téma symbiozy vody a kamene rozšiřují o zvukové efekty. Tyto práce se buď pohybují nebo jsou statické.
REALIZACE VE VEŘEJNÉM PROSTORU - výběr (vyjma sympozií)
1988 Hydrokinetická skulptura pro budovu Shobido Tokyo Press, Tokio
1989-1994 Kinetická fontána, Spini, Robbiate, Itálie
1994 Kinetická fontána, Schienznach, Švýcarsko
1994 Kinetická fontána, Tre Rombi, Perego Album, Rovagnate, Itálie
2001 Hydrokinetická skulptura, Enio Pescini s.r.l., Florencie-Signa, Itálie
2002 Kinetická fontána, Instaplast Zápy, Brandýs n. L.
2003 Kinetická fontána, Firma Roche, Praha
2005 Kinetická fontána, Louvre, Praha
2007 Kinetická fontána, Pyramida, Krajský úřad Plzeň
2008-2009 Dvě kinetické fontány, Maitrea, Praha
2010 Kinetická fontána, Regenerační centrum, Hluboká nad Vltavou
2011 Fontána, Harmonie, Třinec
2012 Kinetická fontána, Infraclima Zápy, Brandýs n.L.
2013 Kinetické fontána, Muzeum fotografie a moderních obrazových medií, J. Hradec
frantisek-svatek.cz, 29.11.2019
