Ladislav Zívr
* 23. 5. 1909, Nová Paka (Jičín), Česká republika (Czech Republic)
† 4. 9. 1980, Ždírec, Levínská Olešnice (Semily) - lokalita, Česká republika (Czech Republic)
sochař
národnost: česká
pohlaví: muž
heslo:
Studoval u L. Drahoňovského na UMPRUM v Praze (1928-1931). Tvořil volné reliéfní a portrétní plastiky, které nesly prvky kubismu, později zesílely o složky fantazijní a imaginativní. Byl ovlivněn surrealismem a dílem O. Gutfreunda. Vedle asambláží různých materiálů je původním autorovým objevem technika muláže (kombinace přírodních materiálů a tekuté sádry). Od kubismu přešel k surrealismu a pak k nefigurativní tvorbě. Na začátku 40. let obrátil pozornost k jevům technické civilizace. Pomocí mikroskopu a dalekohledu zkoumal záhady mikro a makrokosmu, zajímala ho mineralogie, astronomie, archeologie i biologie, chtěl proniknout do mystéria života přírody a vesmíru. V 60. letech se inspiroval přírodou, geometrií nerostů a jejich fantastičností. V plastikách se objevuje častý motiv tvarového pohybu a kontrastních, hybridních tvarových srůstů. Realizoval Masarykův pomník v Nové Pace. 1969 jmenován zasloužilým umělcem. V brněnském nakladatelství Host vyšla v roce 1997 publikace Konfese Ladislava Zívra.
***
Ladislav Zívr se narodil 23. května 1909 v Nové Pace. Již od raného dětství ho lákala otcova hrnčířská dílna, kde jako malý kluk trávil za kruhem skoro všechen čas vytvářejíc na kruhu drobné nádobíčko. S klukovským nadšením též posluhoval dělníkům, lezl do pece a nosil pivo, které rád upíjel. Hrnčířina se tak stala jeho láskou i údělem. Po učňovských létech strávených v otcově dílně odešel studovat keramickou školu v Bechyni. Následovala studia UMPRUM v Praze, kde již studovali jeho dva kamarádi z dětství - malíř František Gross a fotograf Miroslav Hák. Brzy po svém příchodu do Prahy se spřátelil s Františkem Hudečkem.
Čtyři budoucí zakladatelé Skupiny 42 sdíleli ateliér i veškeré životní strasti. Spolu také prováděli nejrůznější umělecké alotrie, agitovali své spolužáky pro moderní umění, s nímž se seznamovali díky uměleckým časopisům a výstavám. Milovali Lipchice, Zadkina, Archipenka, zbožňovali Braqua i Bretona. S úctou hleděli na díla nového realismu - na surrealistické experimenty a pokoušeli se jim přiblížit. Jejich mluvčím a rádcem se stal teoretik Jindřich Chalupecký, který často docházel do jejich ateliéru.
Ve škole však jejich snažení, světe div se, nemělo patřičnou odezvu a pedagogové je dvakrát nechválili. Profesor Drahoňovský spínal ruce nad zahozeným Zívrovým talentem, ale již nebyla cesta zpátky, mosty k zplanělému realismu staré doby byly spáleny. Pro rozzlobené mladé muže existovalo pouze nové umění "vystihující pravou výtvarnou podstatu díla". Cítili, že je potřeba poukazovat problémy lidí, na jejich duši, nikoliv na jejich tváře a těla. Byl to velký problém a surrealismus se zdál být jeho řešením.
Sám Zívr již od počátku obdivoval sochaře Otto Guttfreunda a považoval ho za svého duchovního učitele. Vzorem mu byly nejen jeho kubistické plastiky, ale, a to především, jeho robustní sochy z "civilistního období" 20. a 30. let 20. století (snad nejslavnější z nich je sousoší Babičky s vnoučaty v Ratibořickém údolí). Jejich uzavřený, dokonale zjednodušený tvar přesně vystihující to nejpodstatnější ze zobrazené postavy, zvířete či stroje se stal Zívrovi vzorem.
Jednoho dne roku 1931 Zívr po hádce s profesorem opustil školu a po nějaké době byl nucen opustit i Prahu a živit se na nějaký čas jako hrnčíř v otcově dílně. Zde měl za úkol připravovat návrhy nových modelů. Každou volnou chvilku však věnoval práci na vlastních sochách z materiálu, který byl zrovna po ruce, a tak hnětl plastiky z hrnčířské hlíny nebo sbíral nejrůznější předměty, z nichž sestavoval znepokojivé surrealistické objekty. K podtržení jejich účinku na diváka používá polychromii či patinu a doplňuje je nejrůznějšími materiály (kov, sklo aj.).
Je uchvácen lidskou vynalézavostí a prací, člověk zápasící s mohutným strojem mu připomíná nerovný boj s obrovským monstrem. Díky svému příteli, doc. Maršálkovi, měl možnost nahlédnout pod pokličku chirurgie, přesto pro něj lékař u operačního stolu zůstal šamanem provádějícím tajemné rituály. Nejvíce ho však zajímaly přístroje rozšiřující obzory smyslového vnímání, nejrůznější stetoskopy, zrcadla a další optická udělátka. Sám si pořídil mikroskop a dalekohled, aby mohl objevovat skrytou krásu přírody, vykutat z jejich skrýší a přetvořit ji ve vlastní fantazii pro okolní svět. Mezi nejkrásnější práce tohoto období patří Žena s mikroskopem (GMU v Hradci Králové), oblé křivky jejího těla srůstají s přístrojem jakoby k němu nedílně patřily. Podobně je propojena řada dalších postav s nastroji a stroji (např Fotograf, VČG Pardubice ad.)
Léta třicátá i válečná léta čtyřicátá prožil střídavě v Nové Pace, Praze a Hradci Králové. Postupně ale stále více času trávil v milovaném rodném kraji, avšak teprve roku 1961 se spolu se svou ženou Jitkou zcela stáhnul do ústraní svého nového ateliéru ve Ždírci u Nové Paky. Život na opuštěném místě, uprostřed podhorských luk, podněcoval autorovu fantazii více, než svět velkoměsta s jeho uspěchaným tempem, hlukem, kouřem, kavárnami a salónními kritiky.
V této době také postupně opustil zobrazování konkrétních věcí a hlína pod jeho rukama ožívala fantaskními tvary odpozorovanými z přírody. Sám k tomu říká: "Přírodní tvar je prvním optickým záznamem, kterým je moje plastika inspirována. Představa je ještě zamlžena, ale o tu je třeba během realizace bojovat, aby nezůstala jen tím přírodním tvarem bez rovnice subjekt - objekt." (Konfese Ladislava Zívra, Brno 1997, s. 105). Snad jakýsi kamínek, zkroucený pařez či houba je pravzorem Papežence (GMU v Hradci Králové), děsivého a zároveň fascinujícího díla. Jelikož našem povědomí stále zůstává vzpomínka na husitské "svaté" války a pobělohorské útrapy lidu českého, je pro nás příznivec papeže ztělesněním démona, je inkvizitorem i katanem. Stejným způsobem jako Papeženec vznikají další přízračné plastiky čidel, skal, zobáků, kokonů, hnízd, růstu a zvláštních symbióz. Vše je oblé, jakoby vyrostlé ze země a ošlehané větrem, vybělené sluncem a omleté vodou. Není zde žádná beztvarost ani rozdrásaný povrch, zůstává pouze pevná forma jasných obrysů. Je to způsobeno snad i jeho milovanou hrnčířinou: "HRNEK - můj učitel, z kterého vycházím, není antiformalistický. Technika hrnčířského kruhu nedovoluje beztvarosti. Vzdouvající se a klesající vlna antiformy a pevné formy se ve mně zklidňuje ... Nepostupuji od amorfnosti, ale od krystalu." (Konfese, s. 106).
Vedle soch a plastik je zde nepřeberné množství Zívrových kreseb. Některé z nich jsou záznamem postupného hledání formy budoucí sochy, od prvotního nápadu zachyceného s lehkostí a švihem hodným dirigentního mistra, až po finální návrh, jež se kvalitou vyrovná samotné soše.
Dílo Ladislava Zívra, který stále patří mezi nejzajímavější české sochaře 20.století, uzavřelo náhle dne 4. září 1980. Jeho přízračné do sebe uzavřené sochy, plné vnitřního napětí, díla oproštěná od zbytečných gest, však ani dnes neztrácí nic ze svého kouzla. Svědčí o tom koneckonců i řada současných výstav, na nichž vzbuzují opravněnou pozornost (2000 Konec světa, NG Praha, 2002 Divočina, GBJ Klatovy-Klenová).
Petra Příkazská
poznámka:
+ NK - ve Ždírci
