národnost: česká
pohlaví: muž

heslo:
Český sochař Otakar Švec se narodil jako třetí ze sedmi dětí roku 1892 v Praze v rodině cukráře Josefa Švece a jeho manželky Františky, rozené Žemlové. V letech 1908–1911 studoval na Uměleckoprůmyslové škole u Josefa Drahoňovského a Jana Kastnera a na AVU v Praze u Josefa Václava Myslbeka a Jana Štursy. Od roku 1912 pak Otakar pracoval jako pomocník ve Štursově ateliéru. Po skončení světové války začala jeho série soch význačných postav našich dějin: v roce 1918 byl jako první zpodobněn Josef Bohuslav Foerster, hudební skladatel a pedagog. O rok později se talentovaný sochař stal Štursovým asistentem na AVU, a zároveň členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Ve dvacátém roce pak pobýval v Paříži v ateliéru Émile-Antoine Bourdella, známého svým monumentálním sochařstvím.
Švecovou první významnou (a ve světě možná i nejslavnější) sochou byla v roce 1924 plastika muže na motocyklu, pravděpodobně závodníka v plné jízdě: samotný umělec totiž také závodil na motorkách. Dílo bylo vytvořeno ve stylu futurismu, dostalo název Sluneční paprsek – Motocyklista, a o rok později slavilo velký úspěch na Světové výstavě dekorativních umění v Paříži (původní Švecův odlitek se dodnes nachází ve stálé expozici Národní galerie). V roce 1925 zemřel Jan Štursa, a tak Švec do roku 1927 vedl na AVU jeho třídu. Ve dvaatřicátém Švec na vlastní žádost vystoupil z Mánesu. V tom čase spolupracoval s Osvobozeným divadlem Voskovce a Wericha – kupříkladu je uváděn jako autor sochařské výzdoby scény pro antifašistickou hru Osel a stín. Zároveň v roce 1932 vytvořil známou dvoj-bustu Voskovec a Werich, později se podílel i na filmech této dvojice. V tomtéž roce pak vznikl Vítězslav Nezval, další Švecova busta ze série soch význačných postav našich dějin. V roce 1934 byl odhalen jeho pomník ruského legionáře, plukovníka Josefa Jiřího Švece, v Praze na Pohořelci (během okupace byl odstraněn nacisty), a o rok později pak pomník básníka Adolfa Heyduka v Písku.
Za druhé světové války byla v roce 1942 Švecem vytvořena další ze série soch význačných postav našich dějin – Jan Neruda. Zároveň byly v tom čase nacisty zničeny sochy T. G. Masaryka (v Lounech) a Jana Husa. Po válce sochař pracoval na pomníku presidenta Roosevelta, ale vzhledem k únoru 48 a nástupu bolševismu, ho již nemohl dokončit. V osmačtyřicátém pak vznikla i busta Vítězslava Nováka, klavíristy a hudebního skladatele a pedagoga.
V roce 1949 byl Švec stejně jako dalších čtyřiapadesát sochařů nucen přihlásit se do soutěže na vytvoření pomníku bolševického vůdce SSSR, J. V. Stalina – žádný z nich tehdy nesměl konkurs odmítnout. V zadání se ukládalo, aby socha byla vysoká aspoň třicet metrů, proto se také všichni snažili nevyhrát. Švec navrhl tak naprosto nerealizovatelný monumentální projekt, že se domníval, že tohle nemůže projít (tvrdí se, že ho vytvořil po dvou láhvích vodky). Na rozdíl od ostatních, kteří se zaobírali různými verzemi samotného sovětského vůdce, navrhl sousoší hned devíti postav v čele se Stalinem. Černý Petr na něj přesto padl – k jeho vlastnímu překvapení v soutěži zvítězil. Na pomníku pak pracoval společně s architekty Jiřím Štursou (synovcem Jana Štursy) a jeho manželkou Vlastou Štursovou, kteří vymýšleli podstavec a okolní exteriér.
Švec brzy zjistil, že se stal otrokem jím vymyšleného monstra. Byl pod tlakem z nejvyšších míst – často chodil (i se Štursovými) na koberečky na vládu, soudruzi ho zase chodili kontrolovat do ateliéru, kde na modelu pracoval, tlak na něj samozřejmě vytvářela i samotná StB, navíc tíha budoucího monumentu byla tak obrovská, že měl strach, že letenská stráň nevydrží a sousoší se sesune do Vltavy. Což by pro něj znamenalo buď doživotní kriminál, nebo trest smrti. A tak všechny tyto tlaky začal ventilovat nezájmem o práci na pomníku, ještě větší spotřebou alkoholu, a ač byl ženatý, častějším stykem s milenkou Klárou. Zároveň vytvářel další dílo – mnohem menší – pro Karlovy Vary: jednalo se o sochu Karla IV. Bohužel v roce 1954 kvůli umělcovu pití, a zejména podvádění spáchala sebevraždu Švecova manželka Vlasta – pustila si plyn. A v dubnu 1955, měsíc před slavnostním odhalením monstra, totéž učinil i sám umělec – také si pustil plyn. Je pravda, že mu chodily výhružné a dehonestující anonymy, někteří přátelé se s ním přestali stýkat, byl zde také již zmíněný tlak z nejvyšších míst, a StB na něj práskala, že na soše málo pracuje (pravděpodobně na její popud mu část honoráře z celkových 500 000 Kčs nebyla vydána), ale hlavním důvodem jeho sebevraždy byla smrt manželky Vlasty.
Zhruba měsíc od sochařovy smrti, na prvního máje roku 1955, bylo žulové monstrum slavnostně odhaleno. Jednalo se o tehdy největší sousoší v Evropě: měřilo na výšku 15 a půl metru, podstavec byl vysoký 15 metrů, dlouhý 22 metrů a široký 12 metrů, byl složen ze třicetitunových žulových kvádrů. Kompletní pomník vážil zhruba 17 000 tun (například jen levá noha Stalina vážila 40 tun). Pražané pomník, který stál tehdejších 150 miliónů korun, pejorativně nazývali „fronta na maso“. Ještě v tomtéž měsíci byla bez větší pompy odhalena socha Karla IV v Karlových Varech.
Obludné monstrum nad Vltavou dlouho nevydrželo. Změnily se poměry v SSSR, neboť už v roce 1956 tehdejší komunistický vůdce Chruščov svého předchůdce odsoudil a zavrhl. Tudíž jeho bolševičtí fámulové v Československu měli okamžitě máslo (nebo spíš tisíce tun žuly) na hlavě. Nakonec byl v roce 1962 pomník vyhozen do povětří, rozebrán, část kvádrů byla odvezena do karlínského přístavu, zbytky pak pomocí těžké techniky zahrnuty do podzemních prostor.
Osud sochaře Otakara Švece a jeho monumentální sochy zpracoval česko-rakouský publicista Rudolf Cainer v románu Žulový Stalin. Na námět této knihy natočila v roce 2016 Česká televize film Monstrum podle scénáře a v režii Viktora Polesného.
ceskatelevize.cz, 10.8.2019

poznámka:
Zemřel možná již 3. března 1955, když se ve svém bytě otrávil plynem.
Autor skupinového sousoší Stalina v Praze na Letné (1949-1955, zničen 1962)