Antonín Procházka
* 5. 6. 1882, Vážany (Vyškov), Česká republika (Czech Republic)
† 9. 6. 1945, Brno (Brno-město), Česká republika (Czech Republic)
malíř, ilustrátor, grafik, pedagog, sochař
národnost: česká
pohlaví: muž
heslo:
Výtvarný talent Antonína Procházky se projevil už v jeho raném dětství. Byl podporován matkou, která sama ráda malovala. Antonín maturoval na gymnáziu v Kroměříži, ve studiích pokračoval na Uměleckoprůmyslové škole a Akademii výtvarných umění v Praze (u pedagogů Vlaho Bukovace, Hanuše Schweigera, Maxe Švabinského). S několika kolegy zakládá skupinu Osma, jejíž výstavy v letech 1907 a 1908 byly signálem k nástupu za moderním uměním. Stává se členem Spolku výtvarných umělců Mánes. V letech 1907-1908 podniká studijní cesty do Nizozemska, Francie, Itálie a Německa. Za pobytu v Berlíně se sblížil s malířkou Linkou Scheithauerovou, s níž se těsně před návratem do vlasti v roce 1908 oženil. Manželé Procházkovi se odstěhovali do Ostravy. Po první světové válce (Antonín Procházka prožil krátké válečné období v Sibini v dnešním Chorvatsku) odcházejí do Nového Města na Moravě, kde Antonín získal místo pedagoga na tamní reálce. Roku 1924 se Procházkovi natrvalo usadili v Brně, Procházka zde začínal opět jako středoškolský profesor kreslení na dívčím gymnáziu. Příchod obou umělců ovšem významně posílil moderně orientovanou Skupinu výtvarných umělců v Brně.
Soupis malířského díla Antonína Procházky z let 1904 - 1945 čítá na 140 položek. Byl také brilantním kreslířem, experimentoval s kombinacemi technik a znovuobjevoval některé již nepoužívané (enkaustika, vaječná tempera). Ve svém uměleckém vývoji prošel od raného příklonu k tvorbě Munchově, Daumierově a Cézannově (Hráči-l908, Muž s holí-1909), obdobím expresionismu a kubismu (Broskve - 1921, Kuřák - 1923, Holubář - 1924). Výrazové prostředky kubismu použil jako východiska k osobité výtvarné modifikaci. Po roce 1925 se s kubismem rozešel. Ke slovu se dostává malířův zájem o odkaz dávných kultur Orientu a Středomoří, starých mýtů i italské renesance, projevuje se jeho bytostný lyrismus. K oblíbeným námětům patří žena a krajina, výjevy z venkovského života (Plavení koní, Žně, Česání ovoce), motivy zvířat (kočky, kohouti). Do celého jeho díla se promítá touha dospět k velké lidské harmonii. Reaguje na krizové a tragické dějinné okamžiky (obraz Dessie z let 1935 - 36 jako odraz událostí v Habeši), ve chvílích, kdy je ohrožena existence národa, obrací pozornost k základním životním jistotám a hodnotám, právě pro které stojí za to žít a bojovat. Výjimečná vyspělost v technice, lehkost, s jakou zvládal výtvarné problémy i bohatá malířská invence předurčovaly Procházku k monumentálním úkolům. Ve druhé polovině třicátých let vytváří téměř výhradně obrazy velkých formátů. Za dvojdílnou alegorii Zdraví (1937), vytvořenou pro Světovou výstavu v Paříži, získává nejvyšší ocenění-Grand Prix. Pokračují alegorie Zlatý věk, Bacchanale, Dívčí válka a další, jejich řadu uzavírají Strom života a Stavitelství. V předvečer národní tragédie (1938) maluje pro brněnskou právnickou fakultu rozměrnou velkorysou kompozici (téměř 80 m2) Prométheus přináší lidstvu oheň.
Po uzavření českých vysokých škol měl být obraz zničen, díky obětavosti a odvaze českých vězňů a řemeslníků se jej podařilo zachránit a dnes opět dominuje aule právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Roku 1941 dokončil Procházka monumentální malířskou skladbu Radosti života venkovského (275 x 800 cm), která zdobí Rytířský sál Nové radnice v Brně (také oddací síň).
Antonín Procházka byl všestranně vzdělaný umělec s hlubokým vztahem k literatuře a hudbě. Jeho ateliér byl vyhledávaným místem setkávání příslušníků brněnské umělecké obce. Roku 1946 byl in memoriam jmenován národním umělcem. Je po něm pojmenována ulice vedoucí z Pisárek do Kohoutovic (Antonína Procházky), kde ve svahu stojí rodinná vila Procházkových, a jedna z výstavních síní brněnského Domu umění na Malinovského náměstí.
zdroj: www.brno.cz
-
Malíř, grafik. Od roku 1902 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, posléze v roce 1904 přechází na pražskou Akademii výtvarných umění do školy Vlaho Bukovace a následně do speciálky Hanuše Schwaigera, studium však ukončil předčasně. Cestoval pak do Nizozemska, Francie a Itálie. V letech 1907 a 1908 se zúčastnil obou výstav Osmy. Od roku 1910 byl nejprve členem Spolku výtvarných umělců Mánes, později členem z Mánesa vydělené Skupiny výtvarných umělců. V roce 1923 vstupuje do Skupiny výtvarných umělců v Brně. Jeho raná tvorba byla ovlivněna fauvismem, maloval hlavně figurální kompozice, žánrové městské scény, zátiší i krajiny. I když je rukopis veden expresivní výrazivostí, obsahuje i jistou poetičnost, která je pak latentně přítomna v celém jeho díle. Po roce 1910 se přiklonil ke kubismu. Forma dynamického prolínání a spektrálního rozkladu barev má blízko k malbám Umberta Boccioniho a Františka Kupky. V poválečném období u něho dochází k poetizaci věcnosti, soustředění se na plasticitu předmětů a jejich smyslově působící materiální odlišnosti. Po polovině dvacátých let se postupně vzdaluje kubistickému tvarosloví, reflektuje dobový neoklasicismus a civilismus, jejž svébytně syntetizuje s naivismem lidových malířů. Pozdní tvorba třicátých a čtyřicátých let je nesena polohami harmonie a štěstí, což vycházelo z inspirace renesančního (např. Arkadická krajina).
Jaroslav Michna, Černá země?, GVUO 2018, s. 272
