národnost: česká
pohlaví: muž

heslo:
Narodil se jako nejmladší ze tří synů v zemědělské rodině. Přísný a autoritativní otec si přál, aby převzal rodinné hospodářství, a vychovával jej i se sourozenci k tvrdé práci. Matka však podporovala jeho výtvarné pokusy. Jakub kreslil, maloval a modeloval už jako dítě. Mimořádná senzitivita a paměť a také následky úrazu, při kterém přišel o část prstu, způsobily, že chlapec se uzavíral do sebe, cítil se nezařazený do dětského kolektivu a upínal se tím víc k umění. Prostředí, v němž prožil dětství a mládí, si ale později idealizoval. V roce 1897 se přihlásil na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, v letech 1901-1905 pokračoval ve studiích na Akademii výtvarných umění (C. Klouček, E. K. Liška, M. Pirner). Obrovský na sebe upozornil již v roce 1898 pastelem pro litografii Faun s hliněnou vázou, na Uměleckoprůmyslové škole podnikal také první pokusy s hlínou a sádrou u prof. Suchardy. Ještě na Akademii maluje dekorativní výplně a vlysy pro výstavy v Praze a Plzni, roku 1904 obesílá poprvé výstavu Jednoty umělců výtvarných v Rudolfinu olejomalbou Loučení. Členem JUV se stává téhož roku, je i členem Sdružení výtvarných umělců, jehož akademicky orientovaný program mu vyhovoval. V roce 1907 odjíždí díky Hlávkovu stipendiu na několikaměsíční pobyt do Itálie. Spolu s Otakarem Nejedlým a Janem Štursou cestuje z Říma do Neapole, na Sicílii, do Syrakus, na ostrov sv. Magdaleny. Od března 1908 je opět v Praze a realizuje řadu malířských zakázek pro dekorativní výzdobu veřejných budov (na jubilejní výstavě Obchodní a živnostenské komory pavilon bankovnictví, ústřední budova Průmyslového paláce, mozaika v jídelně Obecního domu, strop zámku v Libni, jeho práci si vyžádala Vršovická záložna, měšťanský pivovar v Plzni, Škodovy závody. Zhotovil pět freskových obrazů pro pražskou právnickou fakultu, oltářní obraz a fresky v kostele v Bohnicích). Od dekorativní tvorby se vrací k olejomalbě. Maluje ženské akty mánesovského typu, sérii obrazů s cikánskými motivy, v nichž se často objevuje typ snědé krasavice (Cikánská matka, Cikánka s kočkou, Krajina s cikánskou stafáží, slavná Cikánská Madona z let 1911 – 13). Cikánskými náměty se vrací do rodného kraje a k romantické symbolice životní pouti v přirozenosti a volnosti. Jméno Jakuba Obrovského je v současnosti spojováno zejména s monumentálními plátny smyslově okouzlené zářivé barevnosti a romantického ladění, námětově bohatými na ženské akty. Malíř v nich zřetelně navazuje na tradice založené Josefem Mánesem a Maxem Švabinským. V počátečním období své malířské tvorby však maluje spíše drobnější intimně laděné obrazy s ženskými postavami v plenéru nebo interiéru (Žena s hrdličkami, U červené záclonky, Teplý večer).
V Obrovského nesmírně rozsáhlém díle zaujímají významné místo kresby, odborníky ceněné pro „ měkce modelované, vláčné a melodické linie“.
Příznivý ohlas kritiky i veřejnosti přinesl Obrovskému rychlý umělecký i společenský vzestup. Již v roce 1911 je členem vídeňského Hagenbundu, 1912 členem české sekce kuratoria Moderní galerie, od roku 1913 členem České akademie věd a umění, je přijat za člena Société Nationale des Beaux Arts v Paříži. V roce 1919 je jmenován profesorem Akademie výtvarných umění v Praze (1935 – 37 jejím rektorem).
Ještě za studií se Obrovský zajímal o sochařství, teprve od roku 1923 se plastikou začal zabývat systematicky (vliv Bourdellův). Hlavními náměty jeho sochařského díla jsou sportovci (Sedící lehký atlet, Děvče s míčky, Vrhač oštěpu), inspirace antikou (Helena Trojská) a ženský akt. Po mramoru se jeho oblíbeným materiálem stal bronz. Modelem mu často byla jeho manželka Božena. Vytvořil také řadu sochařských portrétů (busta Josefa Mánesa, Celdy Kloučka), návrh k pomníku Svatopluka Čecha pro Olšanské hřbitovy v Praze, model sochy Přemysla Oráče a pomník selského povstání pro Chlumec nad Cidlinou (1940). Monumentální bronzová plastika Vraždící Odysseus (1934 – 35) mu přinesla Katzovu cenu České akademie věd a umění.
Jakub Obrovský se věnoval i grafice, byl například autorem jedné z prvních emisí československých známek s legionářskou tématikou.
Myšlenkový svět Jakuba Obrovského nám přibližuje jeho literární tvorba, těžící z období jeho dětství (Vo tem Trósilovým praseti, Vobrácení Ferdyše Fókara), zejména však nostalgicky laděná povídková Malá řeka (1942), v níž se autor před válečnými hrůzami utíká do idylicky zabarveného prostředí rodného Bystrce.
Názory na Obrovského tvorbu se příkře lišily už za jeho života. Pro mladé umělce byl reprezentantem zkostnatělého ducha JUV, on sám pak nemoderním zastáncem tradičních prověřených hodnot (B. Kubišta, V. V. Štech). Naproti tomu si jeho osobnosti i díla vážili umělci a teoretici blízcí JUV (F. X. Halas, Alois Kalvoda). Ačkoliv za svého třicetiletého působení na AVU vychoval řadu uměleckých osobností, nedostává se mu ani v dnešní době náležité hodnotící pozornosti. Naposledy zhodnotila jeho dílo Sylva Bartušková v umělcově stručné monografii (Jakub Obrovský, Brno 1999). Městská část Brno-Bystrc zřídila v sídle své radnice významnému rodákovi pamětní síň s expozicí o jeho životě a díle, v Bystrci je po něm pojmenována ulice, parčík na jejím konci zdobí Obrovského pomník od Miloše Axmana.
Ke stodvacátému výročí umělcova narození byla na jeho rodném domku na náměstí 28. dubna v Brně Bystrci odhalena pamětní deska (Miroslav Vochta, Otmar Oliva).
zdroj: www.brno.cz