Josef Sudek
* 17. 3. 1896, Kolín (Kolín), Česká republika (Czech Republic)
† 15. 9. 1976, Praha, Česká republika (Czech Republic)
sběratel, fotograf
národnost: česká
pohlaví: muž
heslo:
Jako dvouletý (?) ztratil otce. Učil se knihařem na škole v Kutné Hoře (od 1908) a v učebním poměru v Praze (1911-1913), kde začal fotografovat. 1913-1915 pracoval jako knihařský dělník v Nymburku. 1915 narukoval, od 1916 na italské frontě, 1917 zraněn, přišel o pravou ruku. Po návratu do Prahy žil v Invalidovně. Fotografovat začal před válkou, první zveřejněné fotografie jsou z válečné doby. Stipendista ČKFA v Praze (1920-1922). 1922-1924 vyučen fotografem na Grafické škole v Praze (Karel Novák). Zakládající člen Fotoklubu Praha (1922-1924), ČFS (1924 - asi 1930). 1927 získal a renovoval s Adolfem Schneebergerem ateliér, který užíval spolu se sestrou až do smrti, svou živnost zaměřil kromě portrétu na žánry spjaté s moderním tiskem: reklamu, reprodukce vytvarných děl, místopisnou fotografii. Spolupracoval zejméma s nakladatelstvím Družstevní práce a s časopisem SVU Mánes - Volné směry. Člen fotosekce SVU Mánes. První etapě tvorby dominují náladové krajiny v duchu secesního piktorialismu, pozitivy jsou zčásti zhotoveny tzv. ušlechtilými tvárnými procesy (k pigmentovému tisku se Sudek vrátil v letech 1950-56). 1921 se pod vlivem Drahomíra Josefa Růžičky přiklonil k purismu vylučujícímu manipulování negativu a pozitivu, využíval však opticky změkčeného vykreslení skutečnosti, soustředěného na umocnění světelných situací. 1921-1927 vytvořil vedle svébytného souboru z chrámu sv. Víta radikálně impresionistické krajinářské a žánrové snímky. Koncem 20. let se přiklonil k nové věcnosti a ve 30. letech se prezentoval především užitou fotografii a příbuzně zaměřenou tvorbou. Jestliže předválečnou tvorbu lze řadit k významným realizacím modernismu, poválečná tvorba nese některé rysy, spojované dnes s postmodernismem. Světovou slávu si Sudek vydobyl převážně intimní tvorbou, která se začala rodit od 1940 v cyklu pohledů z oken ateliéru. Byla provázena rozhodnutím pracovat s velkými formáty negativů a nezvětšovat, nýbrž zhotovovat pouze kontaktní otisky. Tato metoda umožňovala dosáhnout hranic fotografického verismu, u Sudka byla však provázena zdůrazněním světelných situací, tlumočících závislost předmětného světa na vidění. Sudek našel podobné východisko z neosobního a chladného stylu 30. let jako E. Weston, avšak o desetiletí dříve. Jinou technickou zvláštností Sudkova díla jsou panoramatické fotografie (10 x 30 cm). Sběratelským objektem se stala zejména kniha Praha panoramatická (1959), zahrnující i periférii, nepublikovaná zůstala kniha z Mostecka, další panoramata jsou z Českého Středohoří, Beskyd, Hukvald, Veltrus a mnoha zahrad a parků. Z ročních období lákaly Sudka zvláště předjaří, jaro a podzim. Zvláštní postavení zaujímá soubor prací z tzv. kouzelné zahrádky přítele arch. Otto Rothmayera v Praze. Sudek zde měl svou největší kameru (30 x 40 cm) a zde fotografoval i imaginativní a symbolické kompozice. K nejvýznamnějším pracím patří i zátiší a v kontextu poválečné tvorby jejich význam stále roste. V 50. letech usiloval autor o jednoduchost až minimalistickou, vznikaly také parafráze obrazů Navrátilových, Caravaggiových. Jiná zátiší byla myšlena jako volné ilustrace děl Edgara Allana Poea, Jakuba Arbesa a jiných spisovatelů, které ilustroval přítel František Tichý. Zde se jeho tvorba přiblížila k surrealismu a fantazijním směrům (nejvíce kolem 1960). Vedle komorního díla pokračoval Sudek po válce v tvorbě pragensií, postupně však redukoval exteriérovou tvorbu a omezoval se na své bezprostřední okolí. V stáří řadil téměř celé své dílo do souborů, které pojmenovával nejčastěji s využitím slov „vzpomínky" a „procházka po". Tak zdůraznil subjektivitu své tvorby. Sudkovo dílo zhodnocuje tradici české kultury a spoluvytváří její charakter. Centrální úloha světla v navození iluze splývání viděného s viděním zároveň představuje řešení jedné z možností, v nichž médium nachází samo sebe. Sudkovo místo v dějinách fotografie je nezpochybnitelné.
AD (Antonín Dufek), Nová Encyklopedie českého výtvarného umění, Academia, Praha 1995, str. 797-798
Od r. 1926 spolupracoval s Družstevní prací a Ladislavem Sutnarem, zejména na poli reklamní fotografie. Přispíval svými fotografiemi do časopisů Družstevní práce Panorama, Žijeme a Magazínu Družstevní práce. Často fotografoval nové stavby na objednávku předních architektů (Josef Gočár, Jaromír Krejcar, Jaroslav Fragner, Vladimír Karfík a další). Ve druhé polovině 20. století získal mezinárodní uznání za svou volnou tvorbu zabývající se zejména tématy zátiší a krajin, a stal se nejznámějším českým fotografem doma i v zahraničí.
JA (Jaroslav Anděl)
poznámka:
vyučen knihařem
(1917) ztratil pravou ruku ve válce
Díla: Svatý Vít, Praha, Panoramatická Praha, Karlův most, U Belvedéru, Z okna mého ateliéru a další.
Tiulní strana Mladí pražští sochaři k jubileu Hany Wichterlové 1988 (z archivu)
V Pražských ateliérech (1961) datum narození 19.3.
