národnost: slovenská
pohlaví: muž

heslo:
Dušan Samo Jurkovič je označován za hlavního představitele osobité secesní architektury, inspirované lidovým uměním, především stavitelstvím.
Otec Juraj Jurkovič byl notářem v Brezové pod Bradlem. Matka Emílie byla dcerou slovenského buditele Samuela Jurkoviče. Evangelická rodina byla smýšlením i příbuzenskými svazky propojena s J. M. Hurbanem a Danielem Slobodou, předními osobnostmi slovenského národního obrození. Notář Jurkovič byl aktivním národovcem, jeho žena Emília milovala slovenský folklor, zachraňovala doklady slovenského lidového umění a rodinu vychovávala v přesvědčeném československém duchu. Manželé Jurkovičovi měli 3 syny a 3 dcery. Dušan se narodil jako páté dítě. Prvních deset roků prožil v rodinném prostředí, kde získal pevný základ pro vlastenecké přesvědčení a vztah k lidové kultuře. Do evangelické církevní školy začal chodit v Brezové, pokračoval na středních školách v Šamoríně a Šoproni.V letech 1884 – 88 studoval na průmyslové škole ve Vídni. Na mladé adepty stavitelství silně působila tvorba představitele vídeňské secese Otto Wagnera. Jurkovič se nadto zajímal o tyrolské venkovské stavby. O prázdninách r. 1887 obdivoval v Turč. Sv. Martině Slovenskou bránu, která otevírala vstup do výstavy lidového umění. Byla dílem Blažeje Bully, u kterého také mladý Jurkovič nastoupil svou první praxi. Bulla tehdy v Turč. Sv. Martině stavěl Národní dům. Bullova práce, ovlivněná oravskou lidovou architekturou, zejména použití dřeva, byly pro Jurkoviče důležitým inspiračním zdrojem.
V roce 1889 vstoupil Jurkovič do vsetínské stavební kanceláře Michala Urbánka a našel ve svém novém šéfovi spřízněnou duši. Také valašská příroda byla mladíkovi blízká, připomínala mu krajinný ráz okolí Brezové, kde vyrůstal. S Urbánkem navštívil Jurkovič v roce 1891 Zemskou jubilejní výstavu v Praze. Tam mu učarovala Česká chalupa-syntéza prvků lidové architektury z několika českých krajů. Po návratu do Vsetína se začal hlouběji zabývat etnografií, zejména srubovou architekturou Valašska. Pro krajinskou národopisnou výstavu ve Vsetíně (1892) vystavěl takřka autentickou valašskou jizbu, návštěvníky velmi obdivovanou. „Vsacký salon“ přinesl Jurkovičovi pověření zpracovat pro Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze (1895) projekt celé valašské osady a čičmanského gazdovství z Trenčianské stolice. Mladý architekt dosáhl v Praze úspěchu a uznání; objevily se i další zakázky. S první objednávkou přišel r. 1896 turistický spolek ve Valašském Meziříčí, pro který Jurkovič navrhl dvě varianty rozhledny na Brňově. Další objednávka, mnohem významnější, pocházela opět z turistických kruhů. Pohorská jednota Radhošť ve Frenštátě si v roce 1897 zadala výstavbu a částečnou přestavbu turistických „útulen“ na Pustevnách na Radhošti. Ve stavbách Maměnka, Jídelna (dnes Libušín), Stará Pustevňa, zvonici a dalších návrzích Jurkovič citlivě spojil moravské, slovenské i polské (Zakopané) prvky a motivy lidového stavitelství. Dílo mělo značný ohlas, jeho tvůrce dostal označení „básník dřeva“, brněnské Píšovo nakladatelství o Pustevnách vydalo publikaci. Architekt získal respekt mladých moravských umělců (Mrštíkové, Merhaut, Uprka). Duší jejich skupiny byl ředitel dívčích vzdělávacích ústavů Vesna v Brně František Mareš. Ten přivedl v roce 1899 Jurkoviče do Brna. Architekt se rychle začlenil do brněnského kulturního dění. Stál například u zrodu Klubu přátel umění. Zařídil si ateliér na Veveří ulici, oženil se s Boženou Bartelmusovou, dcerou továrníka, pro kterého navrhl letovisko na Rezku v Čechách (1900). Podle vlastního návrhu si postavil vilu v Žabovřeskách (1907). Ihned po příchodu do Brna se zabýval úpravami objektů Vesny, tzv. Malého penzionátu a dalších prostor, navrhl interiér výstavních místností Klubu přátel umění na Jaselské ulici i později v pronajatém bytě v Müllerově domě vedle kavárny Slávia. Z jeho ateliéru vzešly i další brněnské projekty, nájemní i rodinné domy, návrhy interiérů. Nejvýznamnějším úkolem jej však pověřilo nově vzniklé akciové družstvo lázeňské v Luhačovicích, jehož jádro tvořili čeští lékaři v čele s ředitelem lázní MUDr. Františkem Veselým. Ten byl i přední osobností českého Brna, kde byl divadelním lékařem. Jurkovič měl vypracovat koncepci výstavby a přestavby luhačovických lázní na centrum bytostně české, lidové a přitom moderní a komfortní. Po návštěvě několika evropských i domácích lázeňských měst si utvořil vlastní názor a uskutečňovat jej začal přestavbou dvou starších domů a jejich spojením do jednoho celku (Janův, dnes Jurkovičův dům). Následovala přestavba budovy vodoléčebných lázní. K Jurkovičovým tvůrčím skvostům patří vila Jestřabí (dnes Dům Leoše Janáčka), do bohatého výčtu patří objekt Chaloupka, inhalační pavilon, kavárny i mlékárna a pavilony zřídel.
Projektování jednotlivých lázeňských i soukromých objektů i celkovému urbanistickému řešení lázeňského areálu se Jurkovič věnoval převážně v letech 1901 – 1904. Každá jednotlivá stavba měla konkrétní účel a specifický architektonický výraz. Vnikly stavby motivicky bohaté a malebné, lázeňsky veselé, s prvky intimní romantiky, ale vždy praktické. Celkový záměr se bohužel nepodařilo uskutečnit. I realizovaná část však dodává městu mimořádný půvab a Jurkovičovo jméno je pro jeho neopakovatelnou architekturu synonymem. Kouzlu Luhačovic propadl Jurkovič natolik, že se k nim vrátil ještě v roce 1914, kdy vznikla Slovácká búda a plovárna se slunečními lázněmi.
Po vlastní brněnské vile navrhl Jurkovič jiné významné rodinné sídlo, vilu dr. Náhlovského v Praze-Bubenči. V té době poněkud upouští od folkloristických vlivů (adaptace zámků Molitorov, Nové Město nad Metují, 1909 – 1913; Zbraslav, 1909 – 1913). Za první světové války byl přidělen do oddělení válečných hrobů a hřbitovů v Krakově. Z té doby pochází na čtyři desítky působivých návrhů pohřebišť a pomníků, jedinečně začleněných do krajiny západní Haliče (Gladyszów, Ratunda, Wóla Ciekliňska a další). Vrcholem tohoto oboru je monumentální mohyla Milana Rastislava Štefánika na Bradle (1919, real.1923 – 1928).
Po válce se Jurkovič vrátil na Slovensko, kde byl jmenován vládním komisařem nového úřadu pro zachování uměleckých památek na Slovensku. Zpracoval návrhy na záchranu zámku Zvolen (1922 – 26), ale i na úpravy hradu Kunětická Hora u Pardubic, rekonstrukci Bratislavského hradu. Do meziválečného období se datují projekty Kochova sanatoria v Bratislavě (1929), Jiráskovy chaty na Dobrošově, projekty dělnické kolonie Dynamitka v Bratislavě, návrhy pomníků B. Smetany a B. Němcové. Za svůj život zpracoval Dušan Jurkovič přes tři sta návrhů a projektů staveb a jejich interiérů, od zámků, honosných vil, rodinných domků, až po pomníky a dělnické kolonie. Byl také autorem řady odborných prací, zejména o lidové architektuře (Práce lidu našeho, Praha 1905 – 1914; Slowakische Volksarbeiten, Praha 1905 – 13), popularizoval ji i v přednáškách. Získal řadu ocenění(diplom a zlatá medaile na světové výstavě v Paříži, 1925; diplom na XII. Mezinárodním kongresu v Budapešti, 1930 a na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Miláně, 1933). Byl čestným členem Klubu za Zlatou Prahu, Umělecké besedy slovenské, Umělecké besedy v Praze. V roce 1946 byl zvolen čestným předsedou Spolku architektů na Slovensku i Společnosti architektů v Praze. V roce 1929 se stal řádným členem České akademie věd a umění, v roce 1938 mu bratislavská univerzita udělila čestný doktorát.
Dušan Jurkovič vytvořil pozoruhodné dílo, obdivuhodné svou nezaměnitelnou tvářností. Charakterizuje jej citát:“Umění má být pro každou složku národa, inteligenta, rolníka i dělníka, ono má vytvořit rámec pro styl života, proto musí být i naše“.
Po Dušanu Jurkovičovi je pojmenována ulice v Brně-Lesné, na jeho soukromé vile v Žabovřeskách (ul. Jana Nečase č.2) je umístěna pamětní deska.
zdroj: www.brno.cz

poznámka:
Odkaz. forma
Jurkovič, Dušan Samuel, 1868-1947
Jurkovič, Dušan, 1868-1947