národnost: česká
pohlaví: muž

Bedřich Dlouhý


kombinovaná technika

heslo:
Již v době studií na Akademii výtvarných umění v Praze (1953–1959, Miroslav Holý, Karel Souček) se stal spoluzakladatelem legendární skupiny Šmidrové, která v polovině 50. let vystoupila s programem neodadaismu a „estetikou divnosti“. V Dlouhého tvorbě se na konci 50. let setkáváme s variacemi symbolismu (témata bolesti, melancholie, násilí) a strukturální malbou. Díla z 60. let jsou pod vlivem tendencí informelu a nové figurace. Pracuje technikou asambláže, která mu umožňuje efektivní spojení nalezených a vyrobených předmětů s iluzivní malbou, kresbou či strukturou. Na konci 60. let vznikají obrazy – objekty, chráněné skleněným nebo plexisklovým krytem, které svou bizarností odkazují k tradici manýrismu. V 70. letech se věnuje především figurativní malbě a velkým romantickým krajinám. Paralelně vytváří velkoformátové kresby, u nichž používá skrytého světelného zdroje. Kromě malířského ztvárnění předmětů denní potřeby se od 1982–1983 opět vrací k figurativní malbě, inspirované humorně parafrázovanými módními časopisy. Od poloviny 80. let znovu nalézá asambláž. Tvoří komplikované útvary z maleb a bizarních předmětů. Na přelomu 80. a 90. let na tyto práce navázaly monumentální útvary zdí (Zeď, 1988–1989), syntetizující tvůrčí zkušenost autora.
GR (Gina Renotiere, Muzeum umění Olomouc, 2008)
-
O Bedřich dlouhém se píše: Romantik duší a mystifikátor založením. Upozornil na sebe už jako student v 50. letech, když se skupinou Šmidrové organizoval v letech 1954 a 1957 v Praze tzv. malmulzherciády (Klub unitářů, Střelecký ostrov). V celkem dost trudných 50. letech se tak v Čechách objevil neodadaistický humor. Kolem roku 1960 byl ovlivněný informelem. Strukturální malbu až do současnosti kombinuje s hladkou iluzivní malbou a asambláží. Asambláž je třírozměrná koláž, vkládání prvků skutečnosti (nýty, budík, textil, deštník, koupací matrece apod.) dodává dvourozměrnému obrazu další rozměr, plasticitu. Obrazové asambláže kombinuje s objektem či instalací, surrealistické postupy a romantický symbolismus propojuje s prostředky pop-artu. Na rozdíl od pop-artu pracuje s prvky a metodami reklamy s čitelnými symboly až banalitami, dává předost absurdní grotesknosti, divnosti až manýrismu. Míchá všednost s neobyčejností tak, jak to dokáže jenom život. Asambláž mu umožňuje vytrhávat všední předměty a odložené věci ze souvislostí, vytvářet nová prostředí kafkovsky zamotaného světa. V 70. letech uzavíral malby-reliéfy do plexisklových boxů. Pro galerii portrétů banality se inspiroval stylem (a ikonografií) módních časopisů. Jeho obrazy se dostaly i na slavné obaly gramofonových desek (Potměšilý host Hany Hegerové, V penzionu Svět Petra Hapky a Michala Horáčka). Na přelomu 80. a 90. let se do jeho práce dostal motiv zdi jako Autoportrétu. Bedřich Dlouhý skládá mnohametrové panely napodobující high-tech řídící centra, umělé boudníkovské a leonardovské zdi se skvrnami a dokonalou staromistrovskou malbu, nejčastěji zátiší. Často jde o vyrovnání se s největšími malíři: Vermeerem, Carravaggiem či Rembrandtem.
Martina Vítková, 2012

poznámka:
Člen skupiny Paleta vlasti