národnost: česká
pohlaví: muž

heslo:
Narodil se v lašské obci Hukvaldy na Frýdeckomístecku jako devátý ze třinácti dětí učitele Jiřího Janáčka a Amalie, rozené Grulichové, která pocházela ze starého měšťanského rodu z nedalekého Příbora. Do Hukvald se Janáčkovi přestěhovali v roce 1848, když se v hukvaldské škole uvolnilo učitelské místo, k němuž patřilo též zajišťování hudby ve zdejším kostele. Prvního všeobecného i hudebního vzdělání se Leošovi dostalo od otce v rodných Hukvaldech, odkud odešel v jedenácti letech, když byl přijat za fundatistu v augustiniánském klášteře na Starém Brně.
Starobrněnská fundace byla založena v r. 1648 pro chudé, hudebně nadané chlapce, kteří tvořili pěvecký sbor choralistů známých v Brně jako "modráčci". Za byt a stravu obstarávali "modráčci" chrámovou hudbu v kostele Nanebevzetí P.Marie na Starém Brně a účastnili se jako zpěváčci různých církevních a jiných slavnostních příležitostí ve městě i mimo ně.
Od příchodu do kláštera v r. 1865 se Janáčkův život utvářel v Brně: v r. 1869 zde dokončil základní školní vzdělání, pak vystudoval učitelský ústav (1869-72) a získal místo pomocného učitele. Z rodného kraje si přinesl vyostřené sociální a národnostní cítění, které se v průmyslovém a dvojjazyčném prostředí Brna upevnilo. V Brně na něj dolehla s plnou tíhou chudoba rodiny znásobená ještě otcovou smrtí v r. 1866.
Národnostní spory a pozdně obrozenské ideje, které v té době v Brně doznívaly, patří k Janáčkovým nejsilnějším dojmům z města, jež na něj zpočátku působilo spíše nepříznivě. Příchod do Brna učinil konec Leošovu dětství, otcova smrt zpřetrhala na delší dobu i spojení s rodinou na Hukvaldech a podpořila u chlapce pocit osamocenosti: Přijali mne za zpěváčka v Brně... S matkou ve strachu nocujeme v jakési tmavé komůrce - bylo to na Kapucínském náměstí. Já oči otevřené. Při prvním svítání ven, jen ven! Na náměstí kláštera Králové matka mi odchází těžkým krokem. Já v slzách, ona též. - Sami. Cizí lidé,nesrdeční; cizí škola, tvrdé lůžko, tvrdší chléb. Žádné laskání. - Svět můj, výhradně můj se mi zakládal.
Na základě prvních brněnských životních zkušeností, kdy se jako fundatista dostal do styku s cílevědomou prací jež směřovala k vážnému plnění uložených povinností, vyrostl v Janáčkovi energický organizátor brněnského hudebního života a hudebního školství. Stal se veřejným kulturním pracovníkem, který pohotově zasahoval jako kritik a odborný poradce do otázek, jež se týkaly hudební a často i obecnější problematiky kulturního života českého Brna. Ve starobrněnském klášteře se pod vedením Pavla Křížkovského rozvíjel jeho vrozený muzikantský talent a pravděpodobně již tehdy vzklíčilo jeho vnitřní rozhodnutí zasvětit celý život hudbě. Křížkovský svěřil Janáčkovi při svém odchodu z Brna místo ředitele starobrněnského kůru a doporučil ho ke studiu na pražskou varhanickou školu, kam si Janáček jel doplnit své hudební vzdělání (1874-5). Rok před tím (1873) přijal v Brně místo sbormistra řemeslnické besedy Svatopluk, na jehož besedách zazněly veřejně jeho první sborové skladby, vytvořené přímo pro potřeby sboru. Po návratu z Prahy se v r. 1876 ujal řízení pěveckého sboru Besedy brněnské, organizoval spolkové koncerty a začal usilovat o vybudování instrumentální základny pro vznik symfonického orchestru, aby mohl uskutečnit provedení velkých oratorních děl. Koncem 70. let odjíždí naposledy na krátkodobé studium na konzervatoře v Lipsku (1879-80) a ve Vídni (1880), čímž dovršuje své odborné hudební vzdělání.
V roce 1881 se žení se Zdeňkou Schulzovou, šestnáctiletou dcerou ředitele učitelského ústavu a natrvalo se usazuje v Brně.
Z Janáčkova podnětu se v r. 1881 ustavila Jednota pro zvelebení církevní hudby na Moravě, která zřídila v Brně varhanickou školu. Janáčkova koncepce této školy supluje úroveň konzervatorní výuky, která byla v Brně zavedena teprve v r. 1919 při přeměně varhanické školy ve státní konzervatoř. O tři roky později (1884) Janáček zakládá časopis Hudební listy, jímž pohotově reaguje na vznik českého divadla v Brně. Sám do něho přispívá odbornými hudebně historickými a teoretickými články, divadelními a koncertními recenzemi. Po zániku Hudebních listů pokračoval v publicistické činnosti v dalších periodikách, z nichž Lidové noviny tvoří samostatnou kapitolu jeho literární aktivity.
Janáčkův dramatický instinkt v něm brzy po zahájení pravidelných českých představení v divadle Na Veveří (6.12.1884) podnítil plán vlastního hudebně dramatického díla. Již počátkem ledna 1885 si načrtl scénář romantické opery podle Chateaubrianda, od jejíž kompozice však upustil. O dva roky později dokončil skicu své operní prvotiny Šárka (provedena v Brně po podstatných úpravách teprve 1925), kterou otevřel sérii svých operních děl, díky kterým patří v současnosti k nejvyhledávanějším tvůrcům moderního operního divadla. První Janáčkovou operní premiérou v Brně byla jednoaktová opera Počátek románu, provedená 10. února 1894 za osobního autorova řízení. Teprve po deseti letech, 21. ledna 1904, se brněnské obecenstvo dočkalo díla, jež zařadilo Janáčka mezi přední světové skladatele 20. století. Byla to opera Její pastorkyňa, jejíž brněnská premiéra patří k nejpamátnějším událostem v historii brněnské opery i přesto, že trvalo ještě dvanáct let, než bylo dílo spravedlivě oceněno a otevřelo svému tvůrci cestu ke světovému uznání. Po vzniku Československa roste současně s rozvojem politické prestiže státu, společenského a kulturního života města Brna i Janáčkova tvůrčí aktivita. Brněnské premiéry oper Káťa Kabanová (1921), Příhody lišky Bystroušky (1924), Věc Makropulos (1926), Z mrtvého domu (1930), nekonvenčně pojaté Glagolské mše (1927) a dalších děl vzniklých v posledním desetiletí Janáčkova života, se stávají mezinárodními kulturními událostmi, na které se sjíždějí zahraniční kritici, ředitelé a dirigenti evropských orchestrů a operních domů.
Janáčkův vztah k městu, které si zvolil za svůj domov, nelze vyčerpat výčtem děl, která v Brně vytvořil. Mohli bychom jej sledovat po cestičkách lužáneckého parku, kde zapisoval hlasy ptáků, doprovázet ho ulicemi města když se zaujetím naslouchal mluvě svých spoluobčanů. Mohli bychom prolistovat ročníky Lidových novin, jejichž horlivým čtenářem a spolupracovníkem po léta byl a v nichž našel náměty k vokálnímu cyklu Zápisník zmizelého, opeře Příhody lišky Bystroušky a Říkadlům. Není však možno opomenout skladby, které svým námětem jsou přímo s Brnem svázány: ze starších to je kantáta Amarus, jež sugestivně líčí chmurné prostředí kláštera. Vrchlického báseň vzbudila po létech u skladatele reminiscenci na pocity mladého choralisty omezovaného přísným klášterním řádem v době jeho pobytu ve fundaci. Závažným dokumentem bezprostřední reakce na konkrétní událost z brněnských ulic je fragment klavírní sonáty, příznačně nazvané Z ulice 1.X.1905. Sonáta je věnována památce dělníka Františka Pavlíka, jehož tragická smrt při demonstracích za českou univerzitu Janáčka silně rozrušila.
U příležitosti své sedmdesátky si napsal rozmarnou skladbu pro dechové sexteto Mládí, v jehož třetí větě zaznívá motiv Pochodu modráčků, vytvořený jako veselá vzpomínka na skladatelovy brněnské začátky. Holdem městu je Janáčkovo nejzávažnější orchestrální dílo, Sinfonietta z r. 1926. Ideový záměr skladby, zarámované slavnostními fanfárami, podal autor ve fejetonu Moje město:
A tu jednou zřel jsem město v zázračné přeměně.
Zmizel ve mně rozpor k ponuré radnici, nenávist ke kopci,
v jehož útrobách řvalo kdysi tolik bolestí,
zmizel odpor k ulici a co se v ní hemžilo.
Nad městem vykouzlena zář svobody, znovuzrození 28. října 1918!
Vzhlížel jsem se v něm, patřil jsem jemu.
A třesk vítězných trubek,
svatý klid zalehlého v Úvozu Králové kláštera,
noční stíny a dech zelené hory
a vidění jistého rozmachu a velikosti města rodil se
v mé sinfoniettě z toho poznání,
z mého města Brna!
K Janáčkovým aktivitám patří i jeho hudebně folkloristická činnost, které se intenzívně věnoval hlavně v 80. a 90. letech a která ho zařadila mezi největší znalce moravské lidové písně. K jeho stěžejním dílům nutno přičíst i lehce autobiografickou operu Osud a satirickou operní bilogii Výlety páně Broučkovy, orchestrální rapsodii Taras Bulba, kantátu Věčné evangelium, bezručovské mužské sbory Kantor Halfar, Maryčka Magdónova, Sedmdesát tisíc a avantgardní sbor Potulný šílenec na text Thákurův, klavírní cykly Po zarostlém chodníčku a V mlhách, komorní Concertino pro klavír a instrumentální soubor a avantgardní klavírní Capriccio, houslovou sonátu, violoncellovou Pohádku a dva smyčcové kvartety, které jsou součástí repertoáru světových kvartetních souborů.
Janáčkova pozůstalost, obsahující rukopisy většiny jeho děl, dokumenty, korespondenci, zápisky, soukromou knihovnu a další doklady vztahující se k jeho životu i dílu, je uložena v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně www.mzm.cz/mzm/hudeb.htm. To také pečuje o brněnský Památník Leoše Janáčka v zahradním domku na Smetanově ulici, ve kterém skladatel žil od r. 1910 až do své smrti a který je v současné době častým cílem návštěvníků z celého světa.
Další informace o skladatelově životě a díle lze najít na stránkách Nadace Leoše Janáčka www.janacek-nadace.cz a Moravského zemského muzea www.mzm.cz/mzm/jan.htm.
Janáčkovo jméno nesou v Brně též další instituce, a to Janáčkova akademie múzických umění www.jamu.cz a Janáčkova opera Národního divadla v Brně http://www.ndbrno.cz.
zdroj: www.brno.cz

poznámka:
PhDr. h.c., hudební skladatel, teoretik moderní vážné hudby, editor Hudebních listů. Práce v oboru