Lubomír Přibyl
* 27. 6. 1937, Praha, Česká republika (Czech Republic)
grafik, malíř
národnost: česká
pohlaví: muž
heslo:
„To nejlepší, co můžeme zažít je tajemství. Je to základní emoce, která stojí u kolébky opravdového umění a vědy. Kdo to nezná, nedokáže být zvědavý a není schopen cítit údiv, je prakticky mrtev, podoben vyhaslé svíci“ Albert Einstein
„Skutečnou podstatou génia jakéhokoliv druhu je přesnost.“ William Buttler Yeats
„Umělecké dílo nesmí být nahodilé, výjimečné, impresionistické, neorganické, protestující, pitoreskní, nýbrž naopak zobecňující, neměnné, vyjadřující neproměnnost.“ Le Corbusier
Matematická racionální přesnost a setkání s velkým tajemstvím přírodních sil stálo na počátku jedinečného díla grafika a tvůrce objektů-obrazů Lubomíra Přibyla, jehož práce byly od jeho prvního mezinárodního vystoupení ve Slovinské Lublani (1961) ceněny více ve světě než v Československu. Jakoby se doslova naplňovalo přísloví, že málokdo je doma prorokem, neboť svými současníky ať již kolegy či kritiky a historiky byl spíše přehlížen a opomíjen pro svou netypickou tvorbu a svou nezařaditelnost do tehdejšího dobového dění. Pouze Jiří Kolář a Vladimír Boudník, kteří koncem 50. let patřili k nejuznávanějším autoritám, v jeho počáteční tvorbě rozpoznali velký talent a jedinečnou individualitu. Zbytek pražských umělců ho však odmítl pro přílišnou estetizaci a on naopak odmítl emocionálně vypjatý informel, jehož drásané struktury křičely do světa všechen bol a úzkosti lidí i celé společnosti, která měla za sebou frustrující zážitek poválečných odsunů, konfiskací i následné hrdelní procesy let padesátých. Přibylovi bylo však toto maximálně subjektivní pojetí umění vzdálené. Od počátku naproti tomu hledal výraz, který by vyjadřoval řád, byl trvalý, objektivní, nadčasový, který by promlouval k citlivému diváku bez ohledu na jeho kulturní zázemí. Byl tak výjimečně spřízněn s evropskými trendy. Jiří Valoch zpětně přirovnal jeho díla s tvorbou mezinárodní skupiny Zero (Hainz Mack, Otto Piene, Günter Uecker, Piero Manzoni, Jan Schonhooven ad.), která se rozhodla překonat informel právě estetizací a zjednodušením na nejzákladnější vyjadřovací prostředky, často až k monochromii. Právě pro svou „objektivitu“ získal ve světě značnou oblibu a díky úspěchům na mezinárodních výstavách a bienálích, jichž se pravidelně účastnil, se stal ve světě poměrně známým a sbíraným umělcem.
U nás však stále jeho důsledná neliterárnost po dlouhá léta odrazovala kritiky od hlubšího studia jeho prací, neboť konkrétní příběh jde snadněji vyjádřit slovy než matematicky přesný řád panující na monochromních černých plochách tak typických pro Přibyla, který se jako jeden z mála naších umělců důsledně věnuje výhradně černé monochromii občas narušované pouze šedým leskem plátkového hliníku. Jeho směřování k maximální jednoduchosti bylo patrné v jeho počátcích, kdy v padesátých letech pracoval s vrstvami barev, které prosvítaly pod prorývanou vrchní černou vrstvu. Z temnot plátna se tak vynořovaly maximálně zjednodušené symboly, zoomorfní až totemické tvary evokující prapůvodní mytické bytosti. Již v těchto prvních obrazech můžeme nalézt motiv světla vyzařujícího z nitra obrazu. Právě toto objevování a zviditelňování světla se pro Přibyla stalo pravděpodobně nejdůležitějším motivem, který v průběhu let neustále rozvíjel a zdokonaloval. Pravděpodobně by tímto svým zarputilým snažením potěšil Rudolfa Kremličku, jenž si ve svých konfesích posteskl, že “Je málo malířů, kteří vydrží pracovat na obraze několik měsíců – ježto pracují více na obraze na místo, aby zdokonalovali a vyčišťovali svoji myšlenku.“ Než však svůj životní motiv a techniku nalezl, musel projít ještě studiem na Akademii výtvarných umění v Praze v malířském ateliéru Vlastimila Rady, kam byl přijat roku 1957. Zde však pobyl pouze jediný rok, neboť po zjištění, co se tehdy v ateliéru vyučuje, ztratil zájem o další studium. Také jeho domácí tvorba neodpovídala požadavkům tehdejší socialistické kultury, tudíž byl tak jako tak donucen studium ukončit. Největším ziskem pobytu na AVU však byla možnost konzultací s podobně naladěnými spolužáky a hlavně možnost dostat se k informacím o vývoji umění na západ od našich hranic. Jedním ze zdrojů byla právě knihovna akademie, kam ještě po válce přicházely časopisy a publikace věnující se evropské a světové tvorbě. Další cestou byla mediální kampaň k naší veleúspěšné účasti na EXPO Brusel´58, kde v týdenících byly ukazovány pavilony ostatních zemí spolu s uměleckými díly provázenými často odsuzujícím komentářem. Podobně laděné byly i propagandistické snímky a články odmítající současné světové umění, které bylo samozřejmě jako ukázka špatné tvorby reprodukováno nebo exemplárně natočeno. Pro mladé umělce však politický komentář nehrál žádnou roli a spíše sloužil k pobavení, ale to, co mohli vidět na fotografiích, pro ně znamenalo velkou vzpruhu a podnět pro jejich další tvorbu. Přibyl sám vzpomíná na díla Maxe Billa, který byl v té době na vrcholu své popularity. V jeho dílech i myšlenkách nalezl přesnější představu, o tom, co je pro něj v umění důležité.
Jak se později ukázalo, byl Přibylův odchod z AVU jedním ze šťastných rozhodnutí, jelikož byl nucen záhy nastoupit do závodu ČKD Přístroje Vysočany, kde pracoval v propagaci. V roce 1959 poloilegálně navštívil tehdy přísně střeženou zkušebnu přístrojů vysokého napětí v Běchovicích (založena 1954). Zde podlehl zcela kouzlu prostoru vysoké tovární haly, která byla naplněna přístroji jako vystřiženými z futuristických románů, laboratoře doktora No či profesora Lefévra. Hlavně ho však ohromila fascinující síla elektrické energie a světla. Na vlastní oči mohl spatřit pokusy, kdy na obrovských koulích či mezi vysokými kovovými tyčemi probíhaly neuvěřitelně silné světelné výboje. Byla to podívaná vzbuzující posvátnou hrůzu i bezmezný obdiv k síle, jež je skryta všude kolem nás, v přírodě. Napětí ve vzduchu ježilo vlasy na hlavě a člověk byl doslova elektrizován.
Pod vlivem těchto jevů spatřených ve zkušebně se v jeho dílech začínají objevovat základní geometrické formy, většinou kladené jako protipóly. Tyto protipóly můžeme vnímat jako ryze technickou záležitost, jako různě nabité póly - anodu a katodu, které při kontaktu uvolňují svou energii, ale i jako jeden ze základních přírodních a duchovních principů. Objevuje se též motiv diagonály, která se pro Přibyla stane jedním z hlavních témat znovu a znovu zpracovávaných.
Ve vysočanském provozu se též seznámil s Vladimírem Boudníkem a jeho novou technikou strukturálního tisku z nalezených kovových špon a poškozených desek, kterou Boudník nazval explozialismem. Tuto techniku pro své potřeby Přibyl pozměnil a vytvořil svou verzi materiálového tisku, která se paradoxně postupně vykrystalizovala v téměř protikladnou k záměrné nahodilosti Boudníkových grafik a k dílům dalších českých informálních umělců. Ve struktuře totiž hledal nikoliv individualitu, ale univerzálnost. Hledal něco, co by mohlo být objektivnější než malba a klasická grafika. Svou tvorbou tak částečně navazuje na tradici umělců snažících se již od pradávna o nalezení přesného řádu. Pro antické umělce byla jejich díla obrazem nedosažitelného ideálu. Podle Platóna je mnohem krásnější než hvězdná obloha vyšívaný přehoz zobrazující hvězdy přesně podle daného řádu harmonie. Jen člověk může nahlédnout na tajemství přírody a jedině on může usilovat o dokonalost. Zlatý řez, proporce, kompozice, ornament, nebeský Jeruzalém vtělený do katedrály, matematicky přesná perspektiva, která však ve své podstatě duchovní rozměr matematiky a poměrů v umění narušila, to vše jsou jen kroky na cestě k dokonalé kráse. Zvolený systém či princip pomáhal a pomáhá umělcům uspořádat prvky v obrazové ploše stejně, jako pomáhá gramatika při tvorbě vět a vzniku literatury.
Lubomír Přibyl pro sebe nalezl řešení v naprostém omezení barevnosti, matematicky přesném rozmístěním bodů v ploše a striktně jednotném použití provazu, k němuž dospěl v polovině 60. let postupným experimentováním se strukturálními tisky z různých materiálů. Zpočátku používá epoxidem zpevněný písek, papír, plátno či hadr, jejichž přirozenou beztvarost, amorfnost protíná uprostřed linií diagonály nebo z nich modeluje precizní geometrické tvary. Je to jakési zjevení řádu v chaotickém prostoru. Roku 1964 užívá k tisku nalezené rybářské sítě, které vypíná a později deformuje, aby nakonec přešel k vlastním konstruovaným sítím, které stály na počátku jeho unikátní hlubotiskové techniky provlékaného provazu zpevněného epoxidovým lepidlem. Stejnou techniku používá i na svých obrazech-objektech. Struktura provazů provlékaných a napnutých k prasknutí podle matematicky přesného řádu vnáší do monochromních černých ploch světlo a vytváří tak fascinující prostor. Asi nejzajímavějším příkladem různého vnímání fyzicky neměnných ploch jsou Prostupující se jehlany či Zkosené hranoly, které se při obcházení neustále proměňují, jejich světlost a prostor závisí na směru a intenzitě osvětlení. Objevují se linie, plochy, struktury, vystupují nebo zapadají do hlubin imaginárního prostoru. Dostává se tak do blízkosti op-artu (Bridget Riley, Victor Vasarely ad). Podobně jako oni konstruuje Přibyl za pomoci jednoduchých linií a matematických pravidel vztahy mezi tvary, prvky a prostorem. Na dřevěné desce sériemi čar zobrazuje rozfázovaný pohyb otáčejících se a padajících obdélníků – prostorových plánů, zviditelňuje točivé zlomy v prostoru či napíná fascinující sítě. Používá k tomu exaktní číselné řady, které zpočátku počítá sám, později si nechá tyto řady zpracovat pomocí počítače. Často však pro dosažení kýženého výsledku musí přesná čísla citem vizuálně upravovat. Díky těmto úpravám ale především díky použitému materiálu, který se ne vždy stejně otiskuje, vnáší do pravidelného řádu prvek náhody, případně i drobných nedokonalostí. Tím se přiblížil možná přírodnímu řádu mnohem více než přesné matematické formy jeho minimalistických kolegů (Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald, Jan Kubíček, Radek Kratina, Stanislav Zippe).
Petra Příkazská / text katalogu Lubomír Přibyl. Galerie moderního umění v Hradci Králové 2011
