národnost: česká
pohlaví: muž

Jindřich Prucha
Silnice v Kameničkách
1913
malba
olej, plátno
112 x 145 cm

heslo:
- otec, důstojník tehdejšího četnictva, se během své služby musel pravidelně každých pět let stěhovat. Jindřich tak v dětství zažil několikeré stěhování (Uherské Hradiště, Klatovy a Čáslav). Nakonec se rodina usadila na samotě Župana nad Běstvinou. Sem se vracel ze studií ve městě, aby zde nalézal ztracenou duševní rovnováhu. Krajina Železných hor se pro něj stala zdrojem životní síly a trvalou inspirací.
- vedle prosté krajiny miloval hudbu, sám hrál velmi dobře na housle a zpíval. Hudba a harmonie ovlivňovala i malířskou tvorbu. Vedle všestranného uměleckého nadání byl i velice inteligentní, vzdělaný a sečtělý.
- jeho umělecké dospívání ovlivňoval nejen přísný otec, který se dlouhá léta nemohl smířit s představou syna-bohéma s nejistou budoucností, ale především také jeho o devět let starší sestra Vojslava. Mezi nimi postupně vznikl velmi vřelý sourozenecký vztah, který řada pozdějších historiků přirovnávala k vztahu bratrů Thea a Vincenta van Gogh. Ačkoli Vojslava bratra v jeho snažení velice podporovala, nesdílela bratrovu zvídavost a nadšení experimentovat. Snad i díky ní se Prucha navrátil k tradičnější malbě.
- první pokusy s malbou učinil na gymnáziu v Čáslavi (1987-1905) pod vedením učitele kreslení prof. Kleina. Po maturitě odešel na přání otce do Prahy studovat moderní filologii na Univerzitě Karlově. Shodou okolností se zde v kruhu sešel s budoucím historikem umění Antonínem Matějčkem, který se později stal jeho největším zastáncem a propagátorem.
- vedle studia jazyků ve volných chvílích maloval a docházel do večerní školy Ludvíka Vacátka. V létě 1908 namaloval svůj první Opukový lom, díky němuž byl počátkem roku 1909 přijat za mimořádného člena SVU Mánes. Tento nečekaný úspěch ho pravděpodobně utvrdil v rozhodnutí ukončit dosavadní studium a plně se věnovat umění.
- 1909-10 absolvoval povinnou jednoletou vojenskou službu v Praze ukončenou důstojnickou zkouškou. Během služby se věnoval kresbě a pokud to čas dovolil, tak studoval časopisy a navštěvoval výstavy. Zasáhla ho především jarní výstava francouzských fauvistů „Les Indepéndants“ (1910, André Deraine, Kees Van Dongen, Henri Matisse ad.).
- pochybnosti a domnělé technické nedostatky přiměly Pruchu k akademickému studiu malby v Mnichově u prof. Ludwiga von Hertericha (1912). Výukou klasické malby byl však záhy velmi zklamán. Místo ateliéru tedy navštěvoval spíše Pinakothéku a výstavy Edvarda Muncha a expresionistické skupiny Der blaue Reiter.
- ačkoliv byl roku 1912 za řádného člena S.V.U. Mánes, stále o sobě a svých schopnostech nepřestal pochybovat. Po návratu z Německa zkouší ještě kresbu u prof. Adolfa Liebschera. Tápe a uvažuje i o sebevraždě.
- Roku 1914 začal opět malovat a dokonce uskutečnil úspěšné výstavy svých obrazů v Ronově nad Doubravou a Chotěboři. Bohužel však přišla válka. Jako důstojník v záloze byl okamžitě mobilizován a odvelen na Haličskou frontu, kde podlehl vážnému zranění již během první válečné bitvy.
- na jaře 1916 mu byla uspořádána posmrtná výstava v rámci 47. výstavy SVUM. v Obecním domě a roku 1926 byl díky podpoře Emila Filly vydán výbor z jeho dopisů a uskutečněna jeho II. výstava ve Vodičkově ulici.

Dílo
- malíř lyrických krajin a autoportrétů zářivé barevnosti. Některými svými obrazy se přiblížil fauvismu, expresionismu a dospěl dokonce až k hranici abstrakce.
- klíčem k pochopení Pruchova díla je myšlenka vyslovena v jednom z mnoha dopisů „Krajina je stav duše.“ V jeho případě to platí dvojnásob, neboť často trpěl těžkými stavy melancholie a trudomyslnosti. V těchto chvílích nepracoval, a když, tak pouze kreslil nebo maloval drobné studie.
- první díla prozrazují inspiraci impresionismem. Jeho největším vzorem se stal Antonín Slavíček, kterého obdivoval a usiloval o to stát se jeho důstojným následníkem, a také Antonín Chittussi, jež ve svých plátnech z Vysočiny dokázal vystihnout kouzlo chudé české krajiny zalité šerým světlem.
- rok 1911 představoval největší tvůrčí vzepjetí. Pod vlivem fauvismu namaloval snad nejzajímavější plátna. Rozmáchlým gestem pouze několika tahy zachytil krajinu Železných hor s chalupami, oblaka na nebi i fascinující Vnitřek bukového lesa provedený pouze v tónech červené a modré barvy. V závěru roku vytvořil pronikavý Autoportrét v zimním šatu, který snese srovnání s nejlepšími díly členů Osmy.
- v této době je těž patrný vliv Edvarda.Muncha, avšak po shlédnutí jeho velké výstavy v Mnichově se od něj Prucha distancoval: „Byl jsem ukrutně překvapen…jak jsem se mu odcizil a jak klidně ho dnes soudím.“ Jeho odsudek však nebyl malířského nýbrž etického charakteru. V první řadě si byl vědom, že není schopen následovat a překonat tak velkého mága, jakým Munch bezesporu byl. Stal by se tak pouhým epigonem, proto cítil, že musí hledat cestu jen a jen v sobě. Dalším důvodem odstupu bylo jeho chápání poslání umění. „Naše společnost je vlastně hrozně nemocná. Kdo chce být umělcem…nesmí podlehnout všeobecné nemoci, ale musí mít sílu uzdravovat druhé.“ Umění podle něj proto nemá zobrazovat tísnivé a špatné, má být naopak harmonickou poezií vycházející z přirozeného přírodního řádu.
- přesto se i po jeho návratu z Mnichova ještě nějaký čas objevují alegorické motivy a symboly. V roce 1912 maloval sérii obrazů osamoceně stojících jabloní, jež podle něj vyjadřovaly nejlépe duši české země. V této době se již projevoval vliv myšlenek na vytvoření „národního“ umění jak ho představoval Kruh výtvarných umělců při Umělecké besedě ve svém sborníku Život a mýtus. V plném rozsahu se tyto myšlenky uplatnily v pozdější sérii ilustrací národních písní a Rukopisů po vzoru Mikoláše Alše. Zabýval se též filozofií soudobého umění, když při zahájení své výstavy v Ronově nad Doubravou přednesl úvahu o „poměru naší doby k české tradici minulého století.“
- zůstává otázkou, kam by jeho dílo směřovalo dále. Zda by v sobě našel odvahu pokračovat v poloze moderní, která mu stále více připadala přeintelektualizovaná a málo vřelá (kubismus) či na druhé straně ponurá a „nemocná“ (německý expresionismus), nebo by spíše našel své místo mezi krajináři venkova po boku Václava Rabase, Vlastislava Rady a Karla Boháčka.
Petra Příkazská /text z listu z cyklu Mozaika. Galerie moderního umění v Hradci Králové, květen 2011.

poznámka:
Bratr Vojslavy Pruchové.
na počátku 1. sv. války v r. 1914 narukoval do Haliče, kde zemřel