národnost: ukrajinská
pohlaví: žena

heslo:
Olena Teliha (1906–1942) se narodila v Ilnickém nedaleko Moskvy. Později se rodina přestěhovala do Petrohradu, kde se básnířčin otec Ivan Šovheniv stal profesorem Hydrotechnického institutu. V letech 1911–1917 vyrůstala v ruském prostředí, než se rodina v roce 1917 znovu stěhovala, tentokrát do Kyjeva. I. Šovheniv zde působil jako profesor Polytechnického institutu a později se stal ministrem ve vládě Ukrajinské lidové republiky. Po porážce UNR rodina za dramatických okolností emigrovala v roce 1922 do Československa. Roku 1924 byl I. Šovheniv zvolen rektorem Ukrajinské hospodářské akademie, která sídlila v Poděbradech. Jeho dcera se sblížila s mladou ukrajinskou generací a začala se hlouběji zajímat o historii a literaturu země. Přispěl k tomu i básník L. Mosendz, který ji připravoval k maturitě na ukrajinském gymnáziu v Poděbradech.
L. Mosendz studoval na Ukrajinské hospodářské akademii společně s básníkem J. Malanjukem a ještě s dalšími kolegy a kolegyněmi tvořili Pražskou školu ukrajinských exilových básníků. O. Teliha se stala její významnou členkou. Otiskovala své první verše v exilových časopisech, které tehdy v Československu vycházely. V roce 1929 odjela s manželem Mychajlem Telihou, absolventem rovněž Ukrajinské hospodářské akademie, do Polska za otcem. Mladí manželé žili v nedostatku a přestěhovali se do odlehlé vesnice Zelazna Rzadowa, kde Mychajlo našel práci. Básnířka publikovala verše v časopise D. Doncova Visnyk a ocitla se pod Doncovovým silným vlivem. V roce 1939 vedla její další cesta do Krakova, kde se spřátelila s O. Olžyčem. V roce 1940 odjela s mužem do Kyjeva v rámci Doncovových „pochodů“ ukrajinských intelektuálů do vlasti, kde měli čelit násilné rusifikaci, zavedené za sovětské vlády. Kyjev nalezla v troskách a obsazený nacisty, ale navzdory varování přátel se rozhodla zůstat a věnovala se kulturní a charitativní činnosti v těch nejtěžších podmínkách. Stanula v čele ukrajinské spisovatelské organizace a založila literární časopis Litavry, který brzy nacisté zastavili, protože neoslavoval okupanty. V roce 1942 ji nacisté zatkli a spolu s jejím mužem a dalšími zastřelili v Babím jaru nedaleko Kyjeva. Jeden z nacistických katů později prohlásil, že žádný z mužů nešel na smrt tak statečně jako tato „mladá krásná žena“. Ve své emocionálně vypjaté poezii autorka spojovala motivy intimní občanské lyriky a postupně v její tvorbě občanská lyrika zesilovala. Síla i něha – tak bývá charakterizována její poezie. Podobně jako O. Olžyč se zřekla klidného života a štěstí a zvolila boj. Za života jí nevyšla jediná sbírka, poezie i publicistika byly roztroušeny v časopisech. Posmrtně byly vydány výbory Duše na stráži (1946), Prapory ducha (1947) a Ohnivé hranice (1977) – všechny v zahraničí. Nejrozsáhlejší výbor k jejím nedožitým sedmdesátinám O. Teliha Zbirnyk (Detroit–New York–Paris) byl později reeditován v Kyjevě (1991) ve Vydavatelství O. Telihy. Teprve samostatná Ukrajina ocenila její význam pro ukrajinskou poezii i její hrdinství – za totality byla totiž jako ostatní exiloví autoři zamlčována.
Alena Morávková, abicko.avcr.cz, 28.6.2018

poznámka:
Ukrajinská básnířka, literární kritička, organizátorka ukrajinského kulturního života, průkopnice ukrajinského feminizmu; příslušnice tzv. Pražské básnické školy.