národnost: česká
pohlaví: muž
web: www.knihovna.phil.muni.cz/arne-novak

heslo:
„Duše Brna a jeho kultura slovesná“-nazval jednu ze svých úvah Arne Novák, náš přední literární vědec, historik a kritik. Věnoval ji duchovní atmosféře města, v němž prožil téměř 20 plodných, tvůrčí činností nabitých let.
Arne Novák byl synem spisovatelky Terézy Novákové a gymnaziálního profesora, klasického filologa Josefa Nováka. Měli sedm dětí, ale jen Arne a nejmladší syn matku přežili. Jeden ze sourozenců, nadějný přírodovědec Theodor, utonul roku 1901 v Labi. Po smrti manžela žila Teréza Nováková v Proseči, zemřela u syna Arna v Praze roku 1912.

Arne Novák studoval nejprve na gymnáziu v rodné Litomyšli, potom na Akademickém gymnáziu v Praze. Maturoval v roce 1898. Na Filozofické fakultě University Karlovy v Praze studoval germanistiku a bohemistiku (u profesorů
J. Gebauera a J. Vlčka). V roce 1902 získal doktorát. Ve studiích germanistky pokračoval na univerzitách v Berlíně, Mnichově a Heidelberku. Roku 1906 se v Praze habilitoval z dějin německé literatury, o čtyři roky později z dějin novější české literatury. Dalších sedm let učil na reálkách v Praze a Kutné Hoře. Již za studií debutoval jako literární kritik v Rozhledech (1897), spolupracoval pak s řadou časopisů, sborníků a literárních revuí. Od roku 1921 až do své smrti byl jako externista kmenovým literárním kritikem a vedoucím kulturní rubriky Lidových novin, v nichž uveřejnil stovky recenzí. V mládí byl ovlivněn uměleckou kritikou 90. let 19. století, zejména F. X. Šaldou. Na rozdíl od něj se však Novák klonil ke katolicismu, byl kritický k avantgardním a levicovým proudům v umění. To vedlo k ochlazení vztahů mezi oběma muži. Pokud se týká filosofie českých dějin, byl Novák stoupencem názorů J. Pekaře. Ve vlastní práci zpočátku inklinoval ke germanistice, brzy se však jeho badatelské úsilí soustředilo na českou literaturu 19. a začátku 20. století. Při literárněvědné a kritické práci prosazoval mravní hlediska, zřetel k osobnosti autora a jeho psychologii. Zásadní úlohu v jeho názorovém světě hrály národní tradice, sám se považoval za jejich strážce. Stavěl se odmítavě k fašismu i marxismu. Hluboké znalosti a globální kulturně historický přehled mu umožňovaly začlenit své práce do evropského kontextu.

Roku 1920 byl Arne Novák jmenován řádným profesorem české literatury na Filozofické fakultě Masarykovy university v Brně. V jihomoravské metropoli již zůstal, ačkoliv se mu nabízela vysokoškolská kariéra na Universitě Karlově
v Praze. Přes drobné vady řeči byl profesor Novák vynikajícím a velmi oblíbeným přednášejícím, vždy pečlivě připraveným, ovládajícím umění navázat živý kontakt s posluchači. Vztah se studenty se ještě prohluboval při pravidelných červnových „slovanských výletech“ na některé významné místo našich kulturních dějin.

Své literárně kritické názory vyložil Arne Novák v knize Kritika literární (1916). Napsal velké množství esejů, črt a biografických medailonů našich literátů, které postupně shrnul do tématicky uspořádaných knižních souborů : Mužové a osudové (1914), Myšlenky a spisovatelé (1914), Zvony domova (1916), Podobizny žen (1918), Krajané a sousedé (1922), Z času za živa pohřbených (1923), Nosiči pochodní (1928), Léta třicátá (1932), Duch a národ (1936). Svůj široký kulturně historický rozhled prokázal v eseji Praha barokní (1915).
Samostatné monografie věnoval Janu Nerudovi (1910), Josefu Dobrovskému (1928), Teréze Novákové (1930), Viktoru Dykovi (1936), obsáhle se věnoval Svatopluku Čechovi (1921 – 23). Drobnější práce se zabývají K. H. Máchou, Jaroslavem Vrchlickým, Otokarem Březinou, T. G. Masarykem (pro mládež) a dalšími osobnostmi. Arne Novák se také podílel na redakci Ottova slovníku naučného nové doby, kam přispěl řadou hesel. Vydával a redigoval díla českých spisovatelů 19. a 20. století. Prakticky celý život pracoval na soustavných dějinách české literatury. Již v roce 1910 napsal (se svým strýcem J. V. Novákem) Stručné dějiny literatury české. V práci pak neustále pokračoval, rozšiřoval a prohluboval ji. Ve dvou verzích vydané Přehledné dějiny literatury české (1913, 1922), vyústily ve stěžejní Novákovo dílo, Přehledné dějiny české literatury od nejstarších dob až po naše dny (1936 – 39). Monumentální syntetické dílo (1800 stran) je obrazem českého písemnictví všech oborů, je nejen literárním slovníkem, ale chronologicky se v něm prolínají obecné dějiny s pronikavým hodnocením autorů a jejich prací, epoch, směrů, počínaje církevně slovanským obdobím. Novák své „Dějiny“ průběžně doplňoval a aktualizoval, takže poslední vydání (1946) dovedli jeho spolupracovníci až do prvního poválečného roku. Stručnější přehled historie české literatury zpracoval v knize České písemnictví z ptačí perspektivy (1920, 1929, 1940) a v Československé vlastivědě VII (1933).

Roku 1937 byl Arne Novák zvolen rektorem Masarykovy university v Brně. Jeho inaugurační řeč byla mimo jiné i projevem přesvědčeného vlastenectví a v té době tak i osobní statečnosti. Tu rektor Novák osvědčil i ve svých dalších veřejných vystoupeních v období Mnichova. Přestože ho nikdo nemohl podezírat ze sympatií ke komunismu, umožnil krátce před okupací habilitaci komunistovi Bedřichu Václavkovi. Těžký zápal plic, který Arna Nováka postihl za pobytu v Proseči a kterému podlehl v nemocnici v Poličce, ho možná zachránil před nacistickou perzekucí. Jeho pohřeb v Brně se konal za doslova manifestační účasti veřejnosti, projevy nad rakví však byly úředně zakázány.
Profesor Arne Novák patří k vůdčím osobnostem české literární vědy a historie první poloviny 20. století. Jeho souhrnná historie naší literatury nebyla dodnes překonána. Byl členem České akademie věd a umění a Královské české společnosti nauk. Je po něm pojmenována ulice, kde má své sídlo Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně.

zdroj: www.brno.cz

poznámka:
PhDr., profesor české literatury, literární kritik a historik, esejista, redaktor