šifra: MSch
pohlaví: žena

heslo:

Pro Marii Schenkovou

V těchto dnech se významného životního jubilea dožívá PhDr. Marie Schenková,

CSc. (*18. prosince 1938, Kylešovice), historička umění, která svůj profesní život

zasvětila rodnému Slezsku, regionu, jehož výzkum po stránce kulturněhistorické,

historické a především uměleckohistorické začíná doznávat nového kvalitativního

stupně teprve v poslední době. Absolventka brněnského Semináře dějin

umění po svém krátkém působení na tehdejším Krajském středisku památkové

péče v Ostravě zakotvila v opavském Slezském zemském muzeu a začala se

tu naplno věnovat nejen muzejní práci po stránce akviziční, odborné a výstavní.

Snad i pod dojmem charizmatické osobnosti prof. Ivo Krska, který vedl její

diplomovou práci o Ignáci Raabovi, se zaměřila především baroknímu umění ve

Slezsku, které se tak stalo jedním z jejich celoživotních

témat a lásek. Zpětně viděno lze říci,

že životní rozhodnutí Marie Schenkové spojit

své profesionální působení historičky umění

s osudy této opavské muzejní instituce daleko

přesáhlo rovinu pouhé osobní volby. Slezské

muzeum tak jubilantce poskytlo nejen bohaté

zázemí svých fondů, ale Marie Schenková

svou badatelskou osobností naplnila a bez

nadsázky dá se říci, že i dovršila určitou etapu

vývoje této významné muzejní instituce. Neboť

nejen knihy a obrazy, ale rovněž instituce „sua

fata habent“ a práce historika umění je tak zcela

neodmyslitelně spjata s institucemi, v nichž

svou činnost rozvíjí. A navíc dlouhá a úctyhodná

tradice opavského muzejnictví – zde snad

není třeba připomínat prvenství Opavy na

tomto poli – je s náplní práce historika umění

spojena přímo genuinně. Vždyť to byl právě

německý historik umění Edmund Wilhelm Braun, který přišel v roce 1897 do

Opavy a ze zdejšího muzea (v roce 1883 založeného jako uměleckoprůmyslové

a do roku 1918 nesoucí název Muzeum císaře Františka Josefa pro umění

a řemesla, Franz-Josef Museum für Kunst und Industrie) učinil nadregionální

instituci s bohatými sbírkami, svou kvalitou srovnatelnými s obdobnými fondy

v muzejních a galerijních institucích v Praze, Brně či Olomouci.

Patří k zásluhám Marie Schenkové, že ve své muzejní a badatelské činnosti

dokázala navázat na kontinuitu předválečné muzejní a badatelské práce,

zpřetrhané poryvy dramatických událostí druhé poloviny 20. století, především

nacismu a komunismu. Přenesla klasický model práce historika umění v muzeu,

spočívající v rovnoměrném rozdělení pozornosti mezi činnost akviziční,

prezentačně-výstavní a badatelsko-výzkumnou (v opavských podmínkách

ztělesněný v osobě E. W. Brauna), až na sám práh éry, kdy dostává povážlivé

trhliny a nejen muzea si musí hledat svůj „raison d’étre“ a svou novou pozici

v postindustriálním a hyperkonzumním světě, který měřítka televizních zábav

injektuje do celé společnosti.

Ostatně osobnost E. W. Brauna a jeho étos muzejní práce jdoucí ruku v ruce

s vědeckým nasazením si jubilantka brala často za vzor a svůj zájem o něj

rovněž stvrdila výstavou jemu věnovanou, kterou připravila společně s kolegou

Pavlem Šopákem. V Braunovi rovněž mohla najít předchůdce ve svém celoživotním

zájmu o barokní malířství ve Slezsku a můžeme říci, že se na tomto

poli stala nejen jeho pokračovatelkou, ale i „zakladatelkou“ slezských barokních

studií, alespoň po stránce dějin barokního malířství ve Slezsku, uvážíme-li že

Braunovi nebylo dopřáno svá zkoumání shrnout a dovést do systematické

monografické podoby. Marie Schenková mohla dlouhou řadu svých studií na

toto téma, publikovaných od počátku sedmdesátých let, tedy v době, která

recepci, natož výzkumu barokního umění rozhodně nepřála, zúročit dvěma

monografiemi. „Barokní malířství a sochařství v západní části českého Slezska“

a „Barokní malířství a sochařství ve východní části českého Slezska“ (2001

a 2004; obě ve spolupráci s autorem těchto řádků) tematizují barokní umění

v Rakouském Slezsku s přesahy do pruského Slezska a shrnují systematický

a podrobný terénní výzkum tzv. českého Slezska, umožněný díky podpoře Grantové

agentury ČR. Ve svých badatelských aktivitách se však Marie Schenková

neomezovala jen na období baroka. Systematicky se zajímala o podobu umění

19. století a první poloviny 20. století ve Slezsku, přičemž podstatné bylo i to,

že ve svých studiích, otiskovaných na stránkách Časopisu Slezského muzea,

věnovala rovnocennou pozornost jak českým, tak německým malířům této doby.

Význam tohoto úsilí můžeme ocenit, připomeneme-li si dobovou atmosféru sedmdesátých

a osmdesátých let, kdy studie vznikaly, a nacionalistické zaměření

českého dějepisu umění, které nebylo jen důsledkem tehdejšího ideologického

tlaku – jak je zřejmé z toho, že pojetí jednostranně zaměřená na českou tvorbu

jsou stále velmi živá a spolu s nacionalistickými předsudky přetrvávají dodnes,

byť především v oblastech mimo hlavní badatelská centra. Jakýmsi pandánem

jejího zájmu o malířskou tvorbu 19. století ve Slezsku se stala tvorba sochařské

rodiny Kutzerů, jež svými početnými sochařskými a řezbářskými realizacemi

podstatně ovlivnila podobu církevních interiérů na celém Jesenicku a rovněž

za jeho hranicemi. Toto zaujetí vyvrcholilo terénním výzkumem a soupisem

jejich díla, na nějž pak navázala výstava v opavském muzeu na přelomu let

2002 a 2003. Z jubilantčiných dalších badatelských zájmů lze zmínit mariánskou

barokní ikonografii, devocionální grafiku a problematiku poutních míst ve

Slezsku, kde se Marie Schenková profilovala jako jejich znalkyně a zasvěcená

interpretka. Zájem o „slezskou poutní topografii“ vyústil ve výzkum poutních

míst ve Slezsku, k nimž v roce 1996 uspořádala výstavu v Slezském zemském

muzeu. Svými výtečnými znalostmi, jež jsou opřeny o mnoholeté zkušenosti

z terénního poznání uměleckých děl v jejich kontextu a činí z ní přední znalkyni

slezského regionu po uměleckohistorické a kulturněhistorické stránce, rovněž

přispěla ke zdaru prestižních vědeckých a výstavních projektů přesahujících

rámec slezského regionu („Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy

a Slezska 1400–1550“, Brno–Olomouc–Opava, 1999/2000; „Slezsko – perla

v České koruně. Tři období rozkvětu vzájemných uměleckých vztahů“, Praha–

Legnica, 2006/2007).

Co dodat závěrem? Nezbývá než za všechny přátele, kolegy, spolupracovníky

a celou uměleckohistorickou obec popřát paní doktorce Schenkové hodně

zdraví, štěstí, elánu a životní pohody do dalších let.

Ad multos annos et multa opera!

Jaromír Olšovský

(Bulletin 2/2008, UměleckoHistorická Společnost v českých zemích, s. 30-31, id: C45942)

poznámka:
PhDr., CSc.,