národnost: česká
pohlaví: žena

heslo:
Paní Míla se narodila v Prostějově. Akademii výtvarných umění v Praze absolvovala v roce 1950 na grafické speciálce u pana profesora VI. Pukla. Jako úspěšná grafička zůstala několik let jeho asistentkou na akademii. Její umělecké srdce ji však vedlo k malbě a to malbě monumentální, a tak opouští svou pedagogickou dráhu a plně se malbě věnuje.
Míla Doleželová byla malířkou lidí, lidské společnosti, lidských vztahů, citů a hledání smyslu lidského života. A tak po krátké době realistického hledání svého výrazu nachází období, které můžeme nazvat "cikánské". Je paradoxem, že u Cikánů v československém prostředí (zejména na východním Slovensku) nachází nejčistší projevy přirozeného lidského citu. Spřátelí se s nimi a během deseti let, která věnovala výhradně tématice ze života cikánského obyvatelstva, vytvořila rozsáhlý soubor asi šesti set obrazů. Od menších studií až po monumentální plátna, plná výrazně barevné kompozice a hlubokého lidského citu.
V tomto období opouští se svým manželem akademickým malířem Jiřím Marešem Prahu a stěhuje se do nuzných poměrů, nejprve v opuštěné cihelně u Jihlávky na Vysočině a potom do malé vesnické chaloupky v nedalekém Klátovci pod Javořicí. Zde již začíná krystalizovat její vrcholné tvůrčí období, kdy cikánské rysy jejich postav se mění v univerzální tvář prostého člověka, který hledá odpovědi na věčné otázky lidského života, jeho smyslu a cíle. Je to období, kdy zároveň prožívají spolu s manželem a svou maminkou, která je provází, největší hmotnou nouzi.
Zlom nastává po její souborné výstavě v Galerii Vysočiny v Jihlavě (1966), kam zavítal i mexický obchodník s obrazy, prakticky celou výstavu skoupil. Následuje pozvání na výstavu v Miami na Floridě (1967), v Chicagu (1969) i Mexiku (1971), všude s mimořádným úspěchem. Paní Míle je tak umožněno nastoupit poslední životní období již ve vlastním domě v Telči, na hradbách pod románskou věží. Telečské období je možno charakterizovat dalším zintenzívněním touhy odhalit tajemství lidské duše a lidské existence. Na této cestě usilovného hledání se stále více obrací k Bibli, kde nalézá odpovědi na otázky, které jsou náplní jejího bohatého citového života. Svými obrazy se pak snaží zobrazit své myšlenkové boje o konečnou a jedinou "Pravdu." A tak se stále více objevuje na jejích obrazech Kristus, především Kristus jako člověk, v celé síle svého pozemského utrpení, Kristus jako vítěz nad smrtí, Kristus jako vykupitel. A s ním člověk jemu nejbližší, jeho matka Maria, jako symbol všech matek lidstva, jako spoluvykupitelka lidského pokolení.
Tato oblast života z víry v Kristovo vykoupení a věčný život v jeho objetí, se stává námětem skoro všech jejích obrazů z posledního období. Na tuto cestu ji vedla především stále vzrůstající osamocenost, kdy postupně odcházeli z jejího života lidé jí nejbližší, osobně i umělecky. Nejdříve je to maminka, která byla tichým průvodcem jejího života, a která pro ni byla stále symbolem pozemských matek. V roce 1984 to byla nečekaná smrt jejího manžela Jiřího Mareše, a pak další neuvěřitelné odchody lidí jí nejbližších. Za všechny je možno jmenovat filmového režiséra Ottu Kovala a sochaře Romana Selmbachera. Svou životní pouť skončila v samotě svého domu v Telči dne 30.12.1993 selháním unaveného srdce.
Chceme-li stručně shrnout její dílo, můžeme říci, že má dvě roviny - lidskou a filosofickou, ale obě vždy monumentální. Figurální kompozice zobrazují základní lidské city, jako je láska, soucit, smutek, utrpení, stesk, vždy jsou však spíše vážné, v nejoptimističtějším případě pak vyjadřují duševní pohodu. A poté obrazy a kompozice hledající a vyjadřující nalezenou pravdu, pravdu víry v Krista. Ty poslední si pečlivě střežila ve své domě, jako by jí tvořily oporu v těžkých chvílích lidského života.
Ohlédneme-li se zpět na její život a dílo, pak jsme ohromeni především obrovskou pílí a pracovitostí. Její cítění bylo vždy monumentální, a tak se jí podařilo zvládnout i umění technicky z nejnáročnějších - umění pravé fresky. Množství jejích děl je ohromující a dnes již prakticky nespočitatelné. Paní Míla Doleželová si nikdy nevedla přesnou evidenci svých obrazů. Nerada se ohlížela zpět. Touha, vyjádřit svůj veliký dar "Umění", ji hnala k dalším a dalším obrazům. Její život lze charakterizovat jako život géniů umění. Touha v její duši po věčné a nekonečné kráse ji nutila znovu a znovu pokoušet se o její vyjádření štětcem. Tato touha, hmotně nevyjádřitelná a nepostižitelná, pak jí v pozemském životě přinášela málo radosti a potěšení.
Její některá díla jsou i veřejně přístupná, např. v Jihlavě je v lékárně na Masarykově náměstí provedena freska s námětem Milosrdenství, v salonku hotelu Jihlava je umístěn také její obraz. V Praze pak je to freska na čtyřech stěnách bývalé vinárny "Beograd" pod Novoměstskou radnicí ve Vodičkově ulici a velký obraz venkovské pouti v restauraci obchodního domu na rohu Jindřišské ulice a Václavského náměstí. Její dílo je však i světově proslulé, její obrazy visí v USA, Mexiku, ale také v Tel Avivu a Paříži. Její ilustrace k " Cikánským pohádkám" oběhly v překladech do všech významných světových jazyků doslova celý svět a řada našich významných herců, spisovatelů a hudebníků se těší jejími obrazy a vzpomíná na dávné přátelství.
V posledních letech svého života v samotě ji trápil osud jejího a manželova díla. Jejím přáním bylo vybudování stálé galerie. Po několika neúspěšných pokusech se shodou okolností naskytla možnost toto její velké přání realizovat v rekonstruovaném dominikánském klášteře v Jihlavě, a tak celou svou i manželovu uměleckou pozůstalost odkázala tomuto řádu s podmínkou realizace stálé galerie. Dominikánský řád se cítí poctěn tímto odkazem a otevřená galerie (velké dílo pod vedením dnes již zemřelého p. ing. arch. Jana Sedláka) v Jihlavě byla vyjádřením pokorné realizace posledního přání paní Míly Doleželové. Bohužel těžkosti se splacením rekonstrukce celého areálu vedly dominikánský řád k přestěhování díla do Jablonného v Podještědí, kde je prozatím instalována menší stálá expozice díla paní Míly, zejména s nejvýznamnějšími díly z posledního, duchovně nejhlubšího období. Souběžně jsou vedena jednání s Oblastní galerií Vysočiny, pod jejíž patronací by měla být ve spolupráci s MK ČR vybudována stálá galerie na vhodném místě kraje Vysočina. Další expozici s tématy „cikánského" období přislíbila realizovat Společnost přátel a odborníků Muzea romské kultury v Brně, vlastnící některé obrazy tohoto tématu.

(zdroj: oliva.webzdarma.cz/mila/mila.htm)

poznámka:
Odkazová forma:
Doležalová, Bohumila, 1922-1993
Doleželová, Míla, 1922-1993
Doleželová, Miloslava, 1922-1993
žena Jiřího Mareše *1932