Malíř vězení Alén Diviš
autor textu: Adolf Hoffmeister
rok vydání: 1948
typ dokumentu: podřazený dokument
počet reprodukcí: 2 čb
jazyk: český
nadřazený dokument: Rudé právo,
objednat do studovny
poznámka:
-
Aléna Diviše jsem znali z pařížského „na dně“, dobrovolného opuštěnce, poustevníka nouze, malíře nejchudších čtvrtí, který neměl na barvy, na ateliér, na model. Jeho obrazy jsem takřka neznali; žil v cizině a neukazoval je. Byl běženec dávno před tou naší dobou běženců. Přemlouvali jsme ho, aby se přestěhoval k nám do Maison de la culture Tchécoslovaque. Myslím, že přijal jedině proto, že tento nevzhledný dům mu vyhovoval svou strašidelností. Měl tam pokojík v podkroví. Chtěl být i mezi námi sám.
Pak, když nás sebrali Daladierovi biřici, otevřela se před ním pustota utrpení. Našel ve své cele vzkazy od svých předchůdců, luštil je a poznával v samotě lidí hlad po životě v zástupu. Každý jsme na tomto oddělení nejtěžších provinilců měli své neznámé známé, kamarády spoluvězně, odsouzence na smrt, jichž jména a osudy se řadily k naším vzkazům, vrytým do tvrdé hladké vlhké zdi cel.
Diviš říkal, že dovede čísti z ruky. Jeho obrazy dotvrzují, že dovede číst ze zdi. Myslím, že ta jeho díla, která přetvářejí vězeňské zápisy a dramatisují je v obrazy jsou nejlepší. Daleko nejlepší, poněvadž jsou nejvěrnější.
Kreslil nebo maloval je člověka tak proměnlivý, jako tvar počasí. Vyzáblý, nahrbený vězeň, který později v koncentráku se stále více do sebe propadal a šoural se o holi, zarůstal šedivým strništěm zpropadenců, kterým i táborový lékař nalít. Předstíraný ischias a sehrané strašlivé bolesti vynesly mu červenou cedulku vyřazených z práce. Jako nevrlý, samotářský, podlomený, zchátralý, vyhublý dědek, kterému bys hádal hodně přes šedesát, ochotničil takhle až do pádu Francie.
Teprve v Americe začal si skládat účty z toho, co zažil. Nastěhoval se do české čtvrti; k dělníkům. A probudil se. Napřímil se, zesílil a najednou z něho byl silák, plecitý rovný chlap, který spořádal dva české obědy za sebou. Ale něco zůstalo. Tajemství, které provází chudé samotáře: spornost všech kladů či záporů jejich umění, povah či názorů, nezařaditelnost jejich tvorby do škatulek směrů nebo generací, výlučnost jejich osobnosti, protože o nich nic nevíme, a jejich ponorná budoucnost je jako Punkva, o níž nelze prorokovat kdy a kde se zase objeví – a jak se objeví. Jako široký proud či zpívající vodopád – anebo jako tůň či louže, ve které se zrcadlí hvězdy. Ale i Divišovy staré lásky nezrezavěly. Pořád to byli ti vyděděnci, živořící cirkusáci, černoši a tanečníci na kraji bídy a poesie, ti kterým je sentimentalita solí života a dobrodružství každodenní kořalkou. Do jejich života a do svých obrazů se Diviš propadá, noří, utápí.
Neodvažujte se, páni odborníci, podati ruku a namlouvat mu, kudy vede jeho cesta. Tuláci neznají cest ale také nebloudí.
