Co dělat pro naše výtvarníky

autor textu: František Doležal
strana: 5-5
rok vydání: 1946
typ dokumentu: podřazený dokument
jazyk: český
nadřazený dokument: Národní osvobození,

poznámka:
V Čechách, na Moravě a ve Slezsku je odborově organisováno1, nepočítaje v to architekty, na 1400 výtvarníků. Připočítáme-li k tomu neorganisované a ty, kteří vyjdou zakrátko z výtvarných učilišť, zvýší se tato cifra okrouhle na 2000. Do toho jsou zahrnuti profesoři kreslení, pracovníci v umělecko-průmyslových odvětvích, výtvarníci spolupracující v knižním podnikání, v grafických závodech, v tisku a pod., tedy ti, o jejichž zabezpečení je jakž takž postaráno. Zbytek je odkázán buď na válečné úspory nebo není-li jich (což je zejména pravidlem u výtvarníků mladých, nekompromisních a pokrokových), na náhodný prodej. Jak to na trhu uměleckými předměty vypadá, je to všeobecně známo. Situace je tak katastrofální, že je nutné hledat co nejrychleji způsob, jak odstranit onen zahanbující stav, dohánějící a mnohde až předstihující poměry předmnichovské.
Zatím se řešení problému omezilo na diskusi o novém zákazníku, uvažovalo se o umístění výtvarníků v průmyslu, byla řeč o budování venkovských galerií, o mravních závazcích nově vytvořených massových organisací k výtvarnému umění, avšak na věci se přesto podstatně nic nezměnilo a to proto, že mnohé z požadavků jsou otázkou budoucnosti, mnohé se teprve dostaví jako důsledek změn v řadě nezdravých poměrů, sahajících daleko do minulosti.
V návrzích o možnostech uplatnění výtvarných umělců se mluví o plakátu, novinářské kresbě, výtvarné jevištní práci, o návrzích pro textil, keramiku, sklo, grafické úpravě knih a pod., zapomíná se však, kolik lidí je schopno pro tyto obory pracovat. Nemáme prostě dostatek odborníků (na př. v textilu jsme nuceni nakupovat hodnotné návrhy v cizině). Vinu za tento stav nese nedokonalá organisace výtvarnického školství, jež nám nevychovala dostatek odborně školených specialistů. Pokud jde o konsumenta, je nutno překonat dosavadní způsob nabídky ve formě výstav a hledat nová odbytiště v nově vzniklých veřejných institucích a to, jak to řekl malíř V. Rabas, v bezprostředním styku s pracujícím lidem a jeho vedoucími složkami nejen formou výstav, ale i jeho výchovou. Tento návrh je velmi positivní a reálný a navazuje přímo na úsilí vyvíjené na druhém břehu Revolučním odborovým hnutím, jež věnuje otázkám výtvarného umění velmi bedlivou pozornost. V programu, jenž byl právě vyhlášen, počítá ROH s účastí výtvarných umělců v kursech výtvarné výchovy organisovaných při 200 školách práce ÚRO v obvodu Čech, Moravy a Slezska a v boji kulturních orgánů ROH proti šíření kýče (poradny pro nákup uměleckých předmětů při všech krajských odborových radách). Kursy výtvarné výchovy mají přispěti k zvýšení vkusu a celkové úrovně pracovníků v oborech, v nichž má výtvarné vzdělání vliv na kvalitu a vnější stránku výrobků. V továrnách, závodních klubech, kulturních domech budou pořádány přednášky a výstavy umělců, spojené s debatami, jež mají sloužit oboustrannému sblížení mezi výtvarníky a pracujícími a poskytnou umělcům nejen novou látku, ale i nová odbytiště.
Od výtvarníků se při tom žádá, aby vyvíjeli v této činnosti vlastní iniciativu, navazovali spojení se závody prostřednictvím odborového aparátu v krajských, okresních a ostatních městech a aby přizpůsobili ceny přiměřeně poměrům. Využijí-li plně této příležitosti, lze očekávati, že se jejich situace značně vyjasní. Pro ty, kdož se nemohou zapojiti z jakýchkoliv důvodů do jiných odvětví, je to také jediná cesta, jak vyváznouti z krise a zakotviti pevněji v nových poměrech. Proto čím dříve a čím intensivněji se chopí spolupráce, tím dříve se ukáže jejich situace méně utěšenou /neutěšenou/ a bezvýchodnou.