Malíři Ústeckého kraje - Antonín Hudeček (1872-1941)

podnázev: Poznávejme Ústecký kraj
autor textu: František Doležal
rok vydání: 1957
typ dokumentu: podřazený dokument
jazyk: český
nadřazený dokument: Průboj, Ústí nad Labem,

poznámka:
-
Ústecký kraj - Středohoří, Podřipsko, Litoměřicko, Lounsko, Děčínsko i hornický Sever - se svou svéráznou přírodou poutá po celá desetiletí zájem našich umělců, spisovatelů, malířů a grafiků i pracovníků jiných tvůrčích odvětví. První mu složil hold nesmrtelný pěvec "Máje", básník Karel Hynek Mácha. Thematicky k němu obraceli pozornost v některých ze svých děl MIkoláš Aleš, Julius Mařák, Adolf Liebscher a jiní. K jeho obzorům shlížel od mělnických výšin i Josef Mánes.
Z našich současníků odtud těžili náměty k své tvorbě Emil Filla a zasloužilý umělec Vilém Nowak, z mladších pak grafička Jiřincová a malíři Josef Brož, Alois Moravec a Lev Šimák. Na jeho okraji tvoří malíři Fr. Jiroudek, Cyril Chramosta a jiní. Svůj tvůrčí osud s Ústeckem spojuje i řada dalších malířů v kraji usedlých, jako na příklad Hora, Kopecký, Šrůtek, Kalous, Menš, Ťápal a jiní.
Ústecký kraj je nejen předmětem tvůrčího zájmu řady umělců, ale i rodištěm mnoha významných osobností našeho uměleckého života. K nejvýznačnějším z nich patří malíř Otakar Nejedlý, scénický výtvarník prof. Fr. Tröster a klasik moderní české krajinomalby Antonín Hudeček.
Rodištěm Antonína Hudečka je obec Loucká u Mšena nad Ohří, kde hospodařil na nevelké výměře půdy starý hudečkovský rod, bohatý na nadané muzikanty. Na chalupě měl zůstat i mladý Antonín Hudeček. Osud však předurčiů.
Po čtyřletém studiu na roudnickém gymnasiu měl jít na hospodářskou školu, avšak shodou okolností zakotvil na pražské malířské Akademii. Jeho učiteli byli figuralisté Pirner a Brožík, v Mnichově pak Otta Seitz a Slovinec prof. Ažbé. Hudeček však figurální malbu záhy opustil a přidružil se k Mařákovým žákům, kteří v čele s Antonínem Slavíčkem hledali nové cesty českého krajinářství.
Nadán mimořádným talentem, ocitl se Antonín Hudeček záhy po boku Slavíčka v čele této skupiny a zároveň v čele současného českého krajinářství. Se Slavíčkem pak začal razit slávu a věhlas české krajinomalby za hranicemi vlasti. Vídeň, Berlín, Řím, Neapol - to byla místa, jež zahrnovala díla obou umělců vřelým uznáním.
Společná pouť obou umělců trvala přes deset let a byla přetržena Slavíčkovou tragickou smrtí (1910). Hudeček pak šel svými cestami a sledoval neúnavně svůj umělecký ideál ještě plných třicet let: do své smrti, jež ho zastihla v roce 1941 v Častolovicích u Hradce Králové.
Jeho rozsáhlé dílo, rozpadající se do několika thematických cyklů, je dodnes živé a budí pozornost a obdiv v našich i zahraničních galeriích jak v Evropě, tak i za Oceánem. Jeho životnost a naléhavost potvrdily i letošní výstavy uspořádané v Praze, Karlových Varech a Hradci Králové. k 85. výročí Hudečkova narození. Ukázalo se tu poznovu, jaké hodnoty obsahuje toto obrovité dílo, a co je v něm poučného a podnětného.
Je v něm básnická síla a výtvarná inteligence. Je v něm celý, vážný a soustředěný člověk, vidoucí a vědoucí umělec, člověk ušlechtilé povahy, soustředěné vůle a mimořádného vnitřního formátu.
Námětový rejstřík Hudečkova díla tvoří vedle figurálních látek převážně látky krajinářské, čerpané z okolí Okoře (1897 až 1906), Starého Kolína (1907) a Police nad Metují (1909-1914), z baltského ostrova Rujany (1914-1915), z Rakouských Alp (1915-1917), ze Slovenska (1918-1926), ze Zakarpatské Ukrajiny (1927-1932). Zcela samostatnou kapitolu v Hudečkově tvorbě tvoří díla, zobrazující barvitým a neobyčejně svěžím způsobem jižní moře a přímoří (Dubrovník, Syrakusy, Ischie, Benátky).
Typickým rysem Hudečkovy tvorby je její silně citový, lyrický a hudebně podbarvený obsah a jednotný výraz a sloh, prozrazující malířův pevný výtvarný názor. Dalším příznačným rysem Hudečkova díla je jeho úzké sepětí s reálnou skutečností, jež je tu tlumočena opravdu tvůrčím, nepopisným způsobem. Vzácná je i jednota, klenoucí se mezi obsahem a formou, mezi dílem a životem jeho tvůrce.
V této synthese dospěl Antonín Hudeček cestou tvrdé a usilovné práce, cestou sebeobětování a celého soustředění na svůj umělecký úkol. Dílo, jež nám odkázal, je výsledkem osobitého, pokrokového a soustavně rozvíjeného programu a nese v sobě pečeť duchovní velikosti, umělecké poctivosti a houževnatého tvůrčího zápolení.
Pro tyto vlastnosti stavíme Antonína Hudečka po bok klasiků našeho novodobého výtvarného umění a označujeme ho plným právem společně s Antonínem Slavíčkem za zakladatele moderního českého krajinářství.
Svým životem a svým velkým nestárnoucím, neobyčejně kultivovaným, ryze českým a zároveň i světovým dílem nám bude Antonín Hudeček vzorem, k němuž se budeme vždy znovu a znovu vracet a hledat v něm morální posilu pro naši výtvarnou tvorbu.