Jsem rád, že si na mne Jan Šmolka vzpomněl...
podnázev: zahájení výstavy
autor textu: Jiří Hůla
strana: 0-0
rok vydání: 2008
typ dokumentu: text
počet stran: (3 listy)
jazyk: český
rozměry: 297 x 210
objednat do studovny
poznámka:
zahájení výstavy Marie Blabolilová: Zahrady, Galerie Magna, Ostrava, 9.1. - 13.2.2008
-
Vážení přátelé, dámy a pánové, jsem rád, že si na mne Jan Šmolka vzpomněl, že mohu v Galerii Magna zahájit novou výstavu. Jestli dobře počítám, je moje radost hned trojnásobná. K Ostravě mám vztah, na přelomu 60. a 70. let jsem bydlel v Ostravě-Porubě, psal jsem do Ostravského večerníku, rozhlasu i televize. Ale do časopisu Červený květ se mi proniknout nepodařilo. Redaktoroval ho v 60. letech básník Václav Hons, poději velice aktivní normalizátor, autor mnoha poém, např. o Leninovi (1977) nebo o Vítězném únorovi (1972), a naše regionální, tím naše rozumějte region Podlipansko, osobnost. Narodil se totiž 14. června 1938 v Chotuticích na Kolínsku. Další podrobnosti v informačním systému abART. Do abARTu se vstupuje z webových stránek občanského sdružení Archiv výtvarného umění, najdete je na adrese www.artarchiv.cz. Všimněte si, jak už se nám všechno hezky – dopředu, dozadu, doleva, doprava, napříč, nahoru i dolů - propojuje. Všechno totiž souvisí se vším, a v duchu – všeho se vším – je i zahájení. Mimochodem, kdyby někdo z vás o časopisu Červený květ věděl, Archiv ho s díky přivítá, stejně jako jakékoli jiné dokumenty a informace o výtvarném umění. Jak souvisí Marie Blabolilová s Archivem výtvarného umění? Je zakládající členkou. A s abARTem? Zatím tam jsou (mohu ukázat) základní informace, a přistupujeme k hlubšímu zpracování Mariina díla. Během roku by tam měla být celá grafická tvorba, bezmála tisícovka různých grafických listů vytvořených technikou čárového leptu, většina zásadních obrazů, kompletní literatura, přehledy výstav. A s Ostravou? Už dvakrát tady vystavovala. V roce 1991 v Galerii d, Jan Šmolka by o tom jistě něco věděl, v roce 1997 v Galerii Na chodbě v Základní škole Gajdošová. Druhou radostí je, že se výstava nejnovějších obrazů Marie Blabolilové koná právě ve vaší galerii. Neříkám to ze slušnosti, ale ze znalosti a z přesvědčení. Podobných, jasně vyprofilovaných a zároveň nekomerčních a nezávislých, výstavních síní je u nás málo. Galerie Magna má – díky Janu Šmolkovi - jasné zaměření a poslání. Náplní je moderní a současné české a slovenské umění (zase ty vztahy a souvislosti, zase všechno se vším), cílem kvalita. Ke všem výstavám vychází katalogový list se základní informací, zasvěceným textem a reprodukcí. Je to už slušná řádka, kus poctivé práce. A třetí důvod je víc než jasný, je to výstava Marie Blabolilové. Mariinu tvorbu sleduji třicet let, o jejím umění jsem napsal dvacet-třicet textů, a přesto mě znovu a znovu překvapuje. Čím, to jsem napsal do katalogového listu. Nerad se opakuji, ale dovolte, abych sám sebe ocitoval.
Opakovat znamená říkat znovu a znovu známé věci. Marie Blabolilová se ale neopakuje, vznik každého díla provází novým očekáváním, starou nejistotou. Její tvorba je často nevyrovnaná, nevyrovnanost, úlety a propadáky jsou průvodci hledání, projevy opravdovosti. Tradičně působící obrazy a grafiky neustále narušují hranice uznávaného vkusu a estetiky. Obecně totiž platí, že přijmout dokážeme jenom to, co známe, co máme zažité, ale Marie si nedá pokoj, stále přichází s něčím jiným, znepokojivým. V jejich nových dílech vždycky objevím něco, co jsem do té doby neznal, netušil, nepředpokládal. Tady jsem původně chtěl skončit, zahájení jsem psal ve vlaku, a naštěstí mi kleknul počítač. Na cestu jsem si vzal, jaká to souhra náhod a jak to všechno se vším souvisí, Kaleidoskop Josefa Šímy.
„...všechno, co člověk žije a dělá,“ píše v doslovu Josef Šíma, „má nějaký hluboký vnitřní řád, ze kterého se nemůže vymknout. To není fatalismus, to je jednota a variabilita světa. Přesně organizovaný nepořádek. Ale kdyby člověku bylo dáno aby viděl současnost s odstupem, jako vidí předcházející doby, asi by ustrnul jak to co vypadá zblízka jako chaos, jsou jen bezvýznamné drobnosti, které mizí v pevném řádu a o kterých není třeba dále mluvit a psát - poněvadž mimo jiné sem také malíř – ale to je největší pochybnost jakou jsem kdy řekl. Ale dejme tomu. Ovšem se zmíněným už odstupem? Zatím padám dále jako Newtonovo jablko, přitahován neodolatelnou silou do neznáma.“
A potom že všechno nesouvisí - vlak, počítač, Jan Šmolka, Galerie Magna, Newton, jablka. Nevymyslel bych lepší zakončení.
