Je to zřejmě něco podobného...

autor textu: Jiří Hůla
rok vydání: 2000
typ dokumentu: text
počet stran: 2 listy
jazyk: český
rozměry: 297 x 210

studovna objednat do studovny

Dokument byl vložen do košíku

Do košíku

Pokračovat v prohlížení

poznámka:
zahájení výstavy Marie Blabolilová: Obrazy na linoleu, Artotéka, Praha, 6.3. - 1.4.2000
-
Je to zřejmě něco podobného jako drogová závislost nebo pavlovský reflex, ale tak dlouho jsem Marii Blabolilové nezahajoval žádnou výstavu, až jsem z toho začal být nervózní, naposledy 1. února v Galerii Pecka. Brzy po tomto vystoupení jsem malířku navštívil v ateliéru. Kromě obrazů, některé tady vidíte, tam měla i rozdělané grafiky, zkušební tisky.
Vloni v červnu jsem se zúčastnil serigrafického workshopu na výtvarné katedře Ostravské univerzity v Ostravě-Hrušově, do sítotisku jsem tam převedl několik kreseb skalpelem. Kresba skalpelem je technika, kterou jsem před více než dvaceti lety objevil, a kterou vám, pokud do Artotéky za měsíc opět přijdete, předvedu. Myslím, že úzce souvisí s digitalizací, se zápisem obrazu (vlastně jakékoli informace) v číselné podobě, se způsobem ukládání a vyvolávání dat, zřejmě i se strukturou a funkcí mozku, s lidskou pamětí. Na tom setkání v ateliéru byla pro mne nejpozoruhodnější neuvěřitelná příbuznost kreseb skalpelem a serigrafií s Mariinými lepty. Jak je to možné, vždyť jsme šli každý jinou cestou a použili rozdílné prostředky? Dotkli jsme se snad nezávisle stejné věci?
O tom, že se práce Marie Blabolilové dotýkají řady problémů a otázek nejen z výtvarné oblasti jsem naposledy mluvil před měsícem, ale v zabydleném půdním ateliéru v Lidické ulici jsem si to opět naplno uvědomil. Nebylo to však logické porozumění, ale smyslové pochopení, zvláštní druh pro-zření, stav, který dokáže vyvolat umění. Prostor kolem nás je zřejmě k prasknutí naplněný nejrůznějšími skutečnostmi, vztahy a událostmi, a umělci asi dokáží reagovat i na podprahové podněty. Často nevědí, co a proč vlastně činí, jenom to už musí udělat. Vzpomněl jsem při té příležitosti na báseň Czeslawa Milozse. Jmenuje se Miłość, a před dvaceti lety jsme ji s bratrem Zdenkem vydali v Edici H v polském originále. V mém neumělém převodu do češtině zní takto: Láska, znamená vidět sebe stejně, jako vidíme druhé lidi a věci, vždyť přece jsme jenom jedni z mnoha. A kdo se tak na sebe umí dívat, i když o tom třeba neví, ten léčí své srdce ze zmatku a beznaděje, a ptáci i stromy mu říkají příteli. Sebe i věci chce potom užít tak, aby se naplnily jako měsíc. A vůbec nevadí, že občas neví, čemu to vlastně slouží, vždyť, ne ten nejlépe slouží ten, kdo rozumí. Konec chvilky poezie.
Marie má ráda zvířata, uznává psy a kočky, ale nás lidi vidí značně kriticky. Proto následuje vtip o zvířatech. Vysvětluje jeden pes druhému, co je to ten podmíněný reflex: Až se rozsvítí žárovka, začni slintat, a hned přiběhne ošetřovatel se žrádlem. - Humor ozřejmuje svět z jiné strany, rozšiřuje území fantazie - a umění vlastně dělá totéž. Když jsem začal s podmíněnými reflexy, tak s nimi i skončím. I na umění Marie Blabolilové je možné se naučit. Až příště spatříte její obrazy, hned vám zase bude dobře.