Šíma dnes

autor textu: Etienne Cornevin, Patrice Moreau
rok vydání: 2015
typ dokumentu: tisková zpráva
počet stran: 1 list
jazyk: český
rozměry: 297 x 210

poznámka:
-
Český malíř Josef Šíma (1891, Jaroměř – 1971, Paříž) se v roce 1921 usadil ve Francii, kde posléze setrval až do své smrti. Již v roce 1926 dostal francouzské občanství, ale zdaleka tím nezanevřel na svou rodnou zem. Naopak: obě kultury výrazně propojoval. Pro své enigmatické obrazy poloabstraktních krajin, ve kterých se v harmonickém sousedství objevují symbolické tvary mraků, krystalů, tůní, stromů zasažených bleskem, kosmických vajec či štíhlých ženských torz, byl tento malíř-básník, zvěstovatel jednoty světa uznán coby velký „metafyzický“ malíř již na konci 20. let, a to básníky jeho generace – dadaistou Georgesem Ribemontem-Desaignesem nebo baudelairovsko-freudovským Pierreem Jeanem Jouvem –, ale také především mnohem mladšími básníky, jakými byli zakladatelé „surnaturalistické“ skupiny Vysoká hra (Roger Gilbert-Lecomte, René Daumal, Maurice Henry, André Rolland de Rénéville, Artür Harfaux…), mezi kterými sehrál obdobnou roli jako De Chirico mezi surrealisty. Za války, a ještě dlouho po ní, ze zoufalství před upadající orfickou rolí umění ve světě ovládaném ideologiemi bezprecedentní nelidskosti přestal malovat, věnoval se riskantnějším, ale účinnějším formám odboje – a byl pozapomenut. Když se na začátku 50. let znovu vrátil k malbě, jeho obrazy navázaly na herakleitovskou krajinářskou inspiraci předchozího období, zároveň sledovaly orficky elegickou tematiku, ale již skrze mnohem abstraktnější symbolické tvary: světlo/temnota, podmořské prostory, prosvětlené mraky, světelné kapky, popraskané či navrstvené okrové plochy, hyperboly, purpurová ženská torza… Tehdy se zrodily ony „zázraky odhmotnění“, které Šímovi podruhé přinesly uznání: ve Francii coby jednomu z hlavních protagonistů „nefigurativní“ malby, v Československu jako klasiku moderního umění. Velká retrospektiva, která mu byla v roce 1992 věnována v pařížském Muzeu moderního umění a již doprovázely významné, bohatě ilustrované publikace, například katalog a monografie Františka Šmejkala, byla adekvátní poctou malíři, který již byl považován za nesporného klasika a jemuž přitom nebylo umožněno v Československu vystavovat během dlouhých let „normalizace“. Od té doby se francouzská muzea věnovala pouze některým aspektům jeho osobitého díla – například v roce 2003 v rámci remešské výstavy Vysoká hra a surrealismus. Velkou otázkou je, co enigmatické malby tohoto klasika, jenž je pro široké francouzské publikum neznámý, mohou dnes znamenat pro soudobé milovníky umění.
Poté, co Cécile Rheims a Fred Deux obohatili sbírky Muzea hospice sv. Rocha o dar Šímovy malby s názvem Chaos (1959) a co nám jiný sběratel nabídl soubor padesáti akvarelů, které nebyly zatím nikdy vystaveny, uvědomili jsme si, že máme náhle v rukou dostatek materiálu k tomu, abychom položili otázku týkající se porozumění jeho dílu dnes. Soubor prací na papíře se nám podařilo doplnit zápůjčkami dvaceti obrazů ze stejného období ze soukromých a veřejných sbírek a pro lepší porozumění výstavě jsme navázali spolupráci s Etiennem Cornevinem, jedním z největších znalců moderního a soudobého umění bývalého Československa. Ten napsal, jakoby z pohledu nezúčastněného „svědka“ vystavených děl, velmi zasvěcenou esej, nabízející celkový pohled na dílo a život Josefa Šímy, doplnil ji o antologii textů a komentovanou bibliografii, ale také nás upozornil na pokračovatele Šímova smyslového monismu a vizionářství v českém a slovenském umění od 60. let po dnešek. Abychom skoncovali s předsudkem o géniovi bez předchůdců a dědiců a abychom uvedli do francouzského obecného povědomí výtvarníky, kteří jsou v České republice a na Slovensku již známí a uznávání, rozhodli jsme se věnovat jeden sál v závěru expozice některým z nich: Václavu Boštíkovi (1913–2005), Jiřímu Kolářovi (1914–2002), Ladislavu Novákovi (1925–1999), Adrieně Šimotové (1926–2014), Rudolfu Filovi (1932–2015), Igoru Minárikovi (1948) a Danielu Fischerovi (1950).
A nyní je na vás, abyste viděli, dívali se, četli, znovu se dívali a sami na sobě pocítili smyslovou a intelektuální zkušenost těchto vizí znovu nalezeného světa...