Chemický vzorec vzájemnosti
autor textu: Jiřina Axmannová
strana: 11
rok vydání: 1988/08/25
typ dokumentu: podřazený dokument
počet stran: 1
jazyk: český
nadřazený dokument: Kmen,
objednat do studovny
poznámka:
-
Když někdy s úlekem zpozoruju, jak se můj život nebezpečně blíží stereotypu (práce a nakupování, popojíždění a bloumání sem a tam}, když cítím, že se musím vyškubnout, bránit že se potřebuju, začnu horečně hledat knížku, člověka, melodii či obraz, abych načerpala ze životů a myšlenek a slz bližních ten potřebný kyslík k životu svému, ten kyslík, jehož chemické složení, onen obdivuhodný vzorec vzájemnosti doposud nikdo nesestavil.
A jako člověk, který už jen z posledních sil se nadechuje, ujíždím se synem a přítelkyní vstříc očekávanému ozónu, tentokrát do galérie v Roudnici. Tam zase začínáme všichni tři pořádně dýchat, tam malíř do všech těch desek sololitu a do pláten vryl, vrýpal ty svoje smutky, špachtlí je tam nanesl, všecky, nejenom ty svoje soukromé zoufalosti, s nimiž si možná nevěděl rady. A když se teď já se synem a s přítelkyní suneme od jednoho obrazu ke druhému, jako bychom jejich tíhu přejímali, jako bychom je očima z pláten vypíjeli, všecky ty žaly, s nimiž také nevíme, jak ve svých životech naložit, nyní je pomalu sundáváme z beder malíře Mikuláše Medka, malíře už dávno mrtvého, ještě teď očišťujeme a vylehčujeme jeho mozek tím naším neustálým přijímáním barev a tvarů a vůní, skutečně jako nějaké svaté přijímání to vypadá.
Po něm ale, po takovémto přijímání, ne že by duše člověka byla zproštěná hříchů, nýbrž je obtěžkána zpodobením světa, jak jej malíř žil a vnímal, jak ho ten život bolel až k nevydržení, takže mu nezbylo než ho namalovat.
A třebaže ani jeden z nás by se neuměl o těch obrazech tady vyjádřit tak, aby odborník byl uspokojen, neboť to naše vnímání, naše svaté přijímání má jinou podobu, není to podoba podrobného studia a pitvání a pátrání po smyslu, je to podoba těch barev a tvarů, my vnímáme ty jehly malířem prožité a namalované, které si lidi vzájemně vrážejí do srdcí, to všechno se v jednom proudu řine z těch obrazů do našich očí a ještě dál, až ke dnu vědomí.
Navždycky už budeme zasaženi, trošku jinak budeme vidět a možná trošku míň budeme vrážet jehly do srdcí svých bližních. Protože co skutečně platí, že kdo je zhloubi účastný na radostech a strastech spolubližních, ať se brání sebevíc, neubrání se. Neboť člověk blíže stojící člověku z jeho tmy i světla přejímá…
