Jsou to většinou práce z poslední doby...
podnázev: zahájení výstavy
autor textu: Jiří Hůla
rok vydání: 2007
typ dokumentu: text
počet stran: 2 strany
jazyk: český
rozměry: 297 x 210
objednat do studovny
poznámka:
zahájení výstavy Marie Blabolilová: Obraz města, Galerie Anderle, Praha, 12.4.2007 -
-
Jsou to většinou práce z poslední doby. Není to výstava velká počtem vystavených prací, množství vystavených děl nedělá dobrou či zajímavou výstavu. Podstatné je, že Marie Blabolilová opět - pokolikáté už? - přichází s něčím překvapivým, novým. Opět to nejsou žádné dramatické změny či zlomy, žádné soudobé trendy, techniky a technologie, je to jen další pohyb v grafiččině tvorbě, posun překvapivým směrem. Nejzajímavější na tom pro mne je, že je ten posun při zpětném pohledu logický, jakoby samozřejmý. Technika zůstává stejná - čárový lept, a domy - téma současné výstavy - ji zajímaly už v 80. letech. Grafiky Marie Blabolilové působí jako přepisy reality, ale nejsou to žádné realistické obrázky. Kromě zjednodušení motivu často a na samotnou podstatu a autorské stylizace je vždy v nich kus abstrakce. Vždycky je v nich část nevysloveného nebo nedořečeného, kus prázdna, prostor pro tajemství. Tajemství láká, vzbuzuje nejen očekávání, ale i smutek. Smutek z nenaplněnosti. Tajemstvím je totiž jenom to, co se nikdy nedozvíme. Jinak by to nebylo tajemství. Tenhle silný a v grafikách Marie Blabolilové stále přítomný pocit není daný jenom zvolenými náměty, ale rovným dílem i způsobem jejich zpracování, grafickou technikou čárového leptu. Marie nekreslí tvary a objemy obrysovými liniemi, vymezuje je - aproximuje - soustavou čar, čárek. Všichni cítíme, jak lidé, zvířata, stromy i předměty vyzařují energii, která je jejich pokračováním, která je překračuje a ovlivňuje jejich okolí. Obyčejně tomu neviditelnému vyzařování říkáme aura. Marie Blabolilová ten energetický pocit ve svých grafických listech dokáže zaznamenat, uchovat a předat. A protože to dělá těmi nejjednoduššími prostředky, jsou její díla tak sdělná, snadno přijatelná, neříkám srozumitelná. Pro pořádek připomínám, že soudobé okouzlení digitalizací, přenosem obrazu, internetem - i když působí tak složitě - stojí na podobných základech, na rozkladu informací do řetězců nul a jedniček. Na začátku jsem se zmínil o posunu v Mariině tvorbě, který mě překvapil. Marie o něm dobře ví, dokonce říkala, že ji ten posun moc netěší.
V posledních grafikách se objevilo něco, co tam dřív nebylo, ironie a sebeironie. - Svět je jaký je, na tom jedinec nic, nebo skoro nic, nezmění, můžeme se jenom snažit, aby nebyl ještě horší. Marie Blabolilové - na rozdíl od budovatelské nadšení reklam a narůstajícího nezájmu politiků o věci veřejné, vidí hrůzu a úpadek současného světa. Vidí sídliště, která jsou dál přes všechny barevné nátěry podobná králíkárnám, ubohost a beznadějnost satelitních čtvrtí nazývaných - kdoví proč? - podnikatelské baroko. Ironie není vtip, není to výsměch ani karikatura, šleh či útok, je to - možná jediná možná - obrana. To je ode mne všechno. Ještě citace, která se na zahájení dnešní výstavy Marie Blabolilové hodí jako tečka. "Heč," píše Pavel Eisner, "my jsme nejen nechcípli, ale ještě jsme veselí."
